Nezavírejte mne, nebo bude zle

Dílo bude z nejněžnějších mých prací,“ napsal o Kátě Kabanové pětašedesátiletý Leoš Janáček. Operu podle hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského Bouře zkomponoval během roku 1920, tři roky po seznámení s Kamilou Stösslovou, která se stala inspirací jeho posledního a vrcholného tvůrčího období.

Všechny ty opery jsou něžné. Jsou plné soucitu s člověkem, jeho pošetilostmi a protichůdnými touhami. Téma, do kterého jde Janáček nejhlouběji, je ale téma svobody. Od Káti až k Mrtvému domu se táhne jasná linka, která vrcholí symbolickým propuštěním uvězněného ptáka v závěru Janáčkovy poslední opery. A právě ona vystupuje (možná nechtěně) nejvýrazněji z nového nastudování Káti Kabanové, které teď mělo premiéru v Národním divadle v Praze.

Měl jsem vás na očích

Dílo, v němž skladatel toužil vyjádřit „slovanskou tklivost, měkkost a citovou hloubku“ a které mělo „zastavovat tep srdce“, předvedl americký režisér a výtvarník Robert Wilson v přísně stylizované choreografii: na prázdném jevišti, kde se nejvíc kouzlí se světlem a zpěváci jsou proměněni v expresionistické marionety s trhavými gesty. Wilson si během let vytvořil okamžitě rozpoznatelný jevištní jazyk. Pražskou inscenací tak nepřekvapil, komu se jeho minimalismus líbí, musel být spokojen. Otázkou je, nakolik tento styl posloužil Janáčkově hudbě, zda křehkost jedné nešťastné ženy…