Téma•27. 6. 2010•27 minut
Domů do ústavu
Co horšího se rodičům může stát než to, že jim unesou dítě? V Česku se takových dramat odehraje každý den pět. Nebudí to přitom žádné velké pobouření. Únoscem je totiž stát a většina lidí žije v iluzi, že jim se tohle nikdy nemůže stát. Omyl. Skutečným důvodem odebírání dětí do ústavu nebývá zanedbávání nebo týrání, ale neschopnost pomoci ohroženým rodinám.
Když loni v říjnu zazvonil Kateřině Hlavaté telefon, pomyslela si: To asi volá dcera. Jedenáctiletou Kristinu totiž ráno pobolívalo břicho a matka jí slíbila, že když jí bude špatně, přijede pro ni do školy. Nebyla to Kristina, ale sociální pracovnice z Prahy 7 a matce suše oznámila: Odhlaste dceru z kroužků, umístili jsme ji do dětského diagnostického ústavu.
„Byl to šok. Vůbec jsem nechápala, co se děje,“ vzpomíná Hlavatá. Rozvod jejího manželství se sice vlekl už třetí rok a manžel ji pomlouval, kudy chodil. Matku však ani nenapadlo, že by dceři v této souvislosti mohlo hrozit něco jiného než vyšetření u psychologa. Zdravotní sestra Hlavatá, která se živí jako obchodní manažerka v reklamní agentuře a zároveň učí na základních školách dramatickou výchovu, se okamžitě rozjela do ústavu v pražské Michli, který sociální pracovnice zmínila.
„Kristinku jsem viděla tak minutu, dvě. Pak ji psycholožka odtáhla, nenechala nás ani rozloučit,“ vypráví. „Dcera tím momentem pochopila, že ji zavřeli.“ Později se holčička z páté třídy matce svěřila, jaký obraz vykreslila její dětská fantazie: „Představovala si, že ji někam strčí, asi do nějaké černé díry.“ Když Kristinu odváželi ze školy, myslela si totiž, že jede jen na psychologické vyšetření kvůli rozvodu. „Trpěla naprostým nedostatkem informací,“ říká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
