Dceři pražského očního lékaře a učitelky, absolventky dívčího gymnázia Minerva založeného kdysi Eliškou Krásnohorskou, byl původně určen jiný osud. Měla vyrůstat v nejlepších tradicích a formách demokratického vzdělávání, jak je za první republiky ztělesňovaly instituce jako YMCA a hlavně její vysokoškolská „odbočka“ Akademická YMCA. S mladými lidmi narozenými ve třicátých letech to mělo jít stejně jako s jejich o generaci staršími předchůdci: vyrostou na půdorysu křesťanských hodnot, rozvinutých Masarykovou a Rádlovou filozofií a hlavně z ní odvozenou životní praxí. Coby eticky spolehliví lidé budou vychovaní k tomu, aby dovedli prakticky jednat a nést odpovědnost zdaleka nejen za sebe. Pamětníci se shodují dodnes, že mezi válkami u nás neexistovalo prostředí vytříbenější k debatám než „AY“: elita první republiky tam chodila přednášet ve víře a naději, že vychovává elitu ještě lepší.
Ven z utopie
Přišli ale nacisté a po nich komunisté, z původní stavby nezůstal kámen na kameni. Jen ten sen o lepší a smysluplnější společnosti, který však po únoru paradoxně vypadal utopičtěji než dřív. Jiřinu Šiklovou tato utopie v jedenadvaceti letech přivedla do komunistické strany. Podle svých pozdějších slov se tím upsala právě jenom utopii, tedy vizi humánnější společnosti. Ne ideologii. A dokud byla šance angažovat se v prvním zmíněném proudu, což bylo po…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
