Když Mohamed Boulakhrif před 43 lety opouštěl rodné Maroko, netušil, že zbytek života stráví v Nizozemsku. V Maroku, jak vzpomíná, si žil vcelku spokojeně. Patřil mu malý obchod s potravinami, ale kamarádi mu tak dlouho vyprávěli o evropském ráji, až se tam vypravil za štěstím jako „gastarbeitr“. Jeho prvními dojmy z Nizozemska sice byly zima a šeď, ale Mohamed nakonec našel práci v kavárně továrny Heineken, poté v restauraci a v nemocnici, oženil se s Maročankou, zakotvil a postupně se mu narodilo pět dětí.
Do Maroka se už nikdy nevrátil, ale vůně a chuť mátového čaje v obýváku jeho bytu tam každého zaručeně přenese. Skromně zařízené místnosti vévodí velká pohovka, zdi zdobí jen arabská kaligrafie, vedle televize leží Korán. Jsme v ostrůvku Arábie uprostřed Nizozemska.
Byt je v omšelém paneláku v amsterdamské čtvrti Slotervaart. Polovina z jejích 49 tisíc obyvatel je marockého nebo tureckého původu. Muži v dlouhých marockých šatech mluví s prodavači v obchodech arabsky. Chlapci na sebe při fotbale pokřikují berbersky. Ženy s tradičními šátky na hlavě před sebou tlačí kočárky a procházejí kolem chlapců s nagelovanými vlasy a černými koženými bundami, kteří se celé dny poflakují po ulici. Někteří místní dávají najevo, že se vší tou arabskou nostalgií nemají nic společného, a vyvěšují z oken velké nizozemské vlajky na počest fotbalové reprezentace…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
