Tisíce mých vnoučat

Kdysi dávno – vlastně ani ne – před rokem, jenže ve twittosféře se čas protahuje jako v pohádkách, kde hrdina stráví noc s královnou víl, a když se vrátí domů, zjistí, že uběhlo sto let a jeho kamarádi mezitím zemřeli. Kde jsem to byla?

Aha, už vím. Kdysi dávno, v červnu v roce 2009 jsem se chystala křtít novou knihu Rok potopy a připravovala jsem k ní webovou stránku. Vydavatelství už mělo vlastní stránky a já chtěla mít platformu, kde bych mohla holdovat různým propagačním činnostem, například upozorňovat na ohrožení některých vzácných druhů ptáků nebo podporovat spotřebu mravně bezúhonné kávy (je to odrůda zvaná arabica, roste jen ve stínu a nezabíjí ptactvo). Vydavatelé v tomto čase raději zalezli do děr, neboť právě zuřila velká finanční krize, o hrozitánském tsunami elektronického přenosu knih ani nemluvě. „To je úžasný nápad, Margaret,“ řekli mi a z jejich hlasu bylo cítit žaludeční nevolnost, s jakou diváci stojící na břehu mávají na rozloučenou odvážlivci, jenž se chystá spustit v sudu do Niagarských vodopádů.

Lavina
A tak jsem vyráběla webovou stránku. „Webová stránka se neobejde bez připojení na Twitter,“ oznámili mi. „Bez čeho?“ zeptala jsem se nevinně jako čerstvě snesené vajíčko. Sotva jsem tušila, že něco takového existuje. Jenže kdo nic neriskuje, nic se nenaučí. A tak jsem se nadechla a zaregistrovala se na Twitteru. První…