Schovávám si zrní na jaro
V anketě o nejužívanější české slovo posledních měsíců by mělo velkou šanci na vítězství slovo dluh. Státní i osobní zadlužení láme rekordy, exekutorům přibývá práce a politicky rozhádanou zemí obchází strašidlo státního bankrotu. Ekonom Tomáš Sedláček si myslí, že sklon k zadlužování patří k lidské podstatě odpradávna.
Byly někdy státy zadluženy tak jako dnes?
Nejdelší ekonomickou statistiku máme ze Spojených států. Ty měly vyšší státní zadlužení než dnes pouze na konci druhé světové války, ale jen o kousek. V zásadě můžeme říct, že míra zadlužení západních zemí je dnes největší v moderních dějinách.
Není to přitom tak dávno, co bohaté země odpouštěly chudým miliardy a člověk měl pocit, že v problému vězí hlavně Afrika.
Zadlužování je plné paradoxů. Například rovnice – čím chudší stát, tím větší dluh, neplatí. Naopak, čím je země vyspělejší, tím víc je obvykle zadlužená. Druhou nejzadluženější zemí bylo ještě před pár lety Japonsko.
Znamená to, že dluhy se nepojí s chudobou, ale s bohatstvím?
Řeknu jedno výmluvné srovnání. Ačkoli je Čína několikanásobně chudší než Spojené státy, průměrný Číňan ušetří ročně 40 procent svého příjmu, zatímco Američan se o dvě procenta zadluží. Bohatství paradoxně vede k pocitu nedostatečnosti. Máte pocit, že si zasloužíte ještě víc, a protože vás společnost nedoceňuje, půjčíte si. Bohatí navíc trpí iluzí, že budou mít v budoucnu nekonečně velký příjem a nic se jim nemůže stát. Chudší člověk myslí na zadní vrátka a uvědomuje si, že může být hůř. Spotřeba se v tomhle chová podobně jako droga.
Před pár lety na vrcholu hospodářského růstu nám tyto rady nikdo nedával.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
