Začínala jako pouliční umělkyně v ulicích Kolína nad Rýnem a později i v domovském Bostonu. Živá socha pod vrstvou make-upu, dva a půl metru vysoká nevěsta na chůdách ukrytých pod róbou podávala kolemjdoucím kvítko ze svatební kytice, když jí předtím hodili dolar do klobouku. Zpěvačka a pianistka Amanda Palmer sice tvrdí, že nejintenzivnější okamžiky zažívala při pohledu z očí do očí, ale vycvičená realitou ulice se dokázala vrhnout i do virtuálního světa a dokonale využít sociální sítě. Sama dnes trochu ironicky dělí svět na epochy před a po Twitteru. Má pro to své důvody: díky němu dokázala během loňského roku vydělat víc peněz, než jí přinesly tantiémy z prodeje sólového alba a smlouva s hudebním vydavatelstvím Roadrunner. Není proto divu, že se těšila, až jí kontrakt letos v březnu vyprší a ocitne se na volné noze.
Internet je jako ulice
Debut její kapely Dresden Dolls z roku 2003 způsobil v první vlně zmatek mezi hudebními publicisty, kteří ji neuměli zařadit do svých šuplíků. Zjevilo se duo ve složení klávesy a bicí. Z ortodoxního pohledu na klasickou sestavu jde o torzo kapely, navíc inspirované německým kabaretem a estetikou výmarské republiky. Nenavazovala na žádnou popovou tradici, ale zároveň nebyla čisté retro. Některé písně by sice klidně mohl Kurt Weill použít v Žebrácké opeře, ale v té by je nemohla zpívat nezkrotná zpěvačka s bubeníkem Brianem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
