Do Prahy jsem se z Nizozemska přestěhovala kvůli přátelům, které znám už roky. Když jsem za nimi přijela před deseti lety poprvé, vzali mě k Řípu, kterému jsem říkala hora a odmítala jsem lézt tak vysoko. Kamarádům to slovo hora připadalo nekonečně legrační. Že to je jen malý kopeček a že když tam vystoupám, dáme si nahoře v bufetu pivo. Přesvědčili mě. Teď už vím, že když je na kopci dobré pivo, vyplatí se na něj vylézt.
V Praze žiju už tři roky a hodně věcí jsem už pochopila. Neříkám každému kopci hora, pivo piju jako vodu, ale Češi mě stále dokážou překvapit. Například Velikonocemi.
Už když jsem tu byla prvním rokem, slyšela jsem o českém zvyku bít dívky a ženy (i neznámé ženy!) na ulici klackem. Moje české kolegyně to vyprávěly velmi nadšeně, dokonce chtěly, aby je muži plácali a že prý budou krásnější a svěžejší. Myslím, že pomlázka je dobře zpropagovaný mužský vynález. Proč by ženy samy od sebe chtěly, aby je cizí muži mlátili po zadku? Já jsem to každopádně nechtěla, takže jsem se buď schovala doma, nebo jsem zmizela do Nizozemska.
Tento rok jsem ale zůstala. Nejdřív jsem se věnovala přípravám Velikonoc u nás v kanceláři. Pracuji ve velké personalistické firmě, naše služby využívají v různých zemích. V našem týmu jsou kromě Čechů hlavně Nizozemci, Němci, Dáni, Švédi. Naše firemní zvyky také někomu mohou připadat zvláštní, to připouštím. Na oslavu Velikonoc probíhá…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
