Byla to dlouhá noc tehdy v bývalé výstavní hale v Lucemburku na začátku října 2005, kam se sjeli ministři zahraničí Evropské unie a reprezentanti turecké vlády. Evropané měli ten den zahájit s Turky vstupní rozhovory, což bylo něco, na co země půlměsíce čekala dlouhá léta.
Rakušané tenkrát dlouho pozvánce pro Turky oponovali. Ministryně Ursula Plassniková sveřepě trvala na tom, aby Unie černou na bílé stvrdila, že začátek vyjednávání o vstupu automaticky nepředznamenává vstup, a tato mantra jí vydržela až do dvou do rána.
Rakušané ústy Plassnikové nežádali nic nesmyslného, protože příprava na vstup skutečně neznamená, že k němu stoprocentně dojde. Stát se může cokoli: názor může v mezičase změnit sám uchazeč, cestu do Evropy mohou zahradit referenda o rozšíření v členských zemích atd. Nicméně fakt, že Plassniková chtěla hned na začátku otevřít Turkům evropské dveře jen přes řetěz, považovala většina zemí za pokrytectví, slabošství a hlavně nezodpovědnost – vůči svým vlastním slibům i vůči Turecku.
Podobně nezodpovědně konala teď, o pět let později, Angela Merkelová. Německá kancléřka odjela na oficiální návštěvu Turecka a sotva přiletěla, řekla, že si nepřeje plné členství Turků v evropském bloku a nabízí jim místo toho „privilegované partnerství“ (čtěte také článek na str. 21). Ten termín není ničím novým a z Německa…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
