Debaty kolem nového šéfa Národní galerie v Praze by už konečně mohly přehodit výhybku. Pomalu nastal čas přestat se dokola točit kolem Milana Knížáka a jeho nástupce: je jasné, že ať už přijde kdokoli, bude stát před velkou výzvou: do galerií se chodí čím dál méně a vlajková loď Veletržní palác připomíná koráb uvíznutý nehybně na mělčině. Má expozice moderního a současného umění fungovat v souladu s Knížákovým pojetím jako muzeum, kde člověk při každé další návštěvě uvidí prakticky totéž? Anebo má být živým organismem, který se neustále obměňuje a láká na novinky, jak by si to přáli Knížákovi kritici?
Je to jen pár let, co podobnou otázku řešili i v Paříži. Tamní muzejní ikona Centre Pompidou (známá světové veřejnosti také jako Beaubourg) se rozhodla pro druhou možnost a vložená energie a náklady se Paříži začínají vyplácet víc, než čekali i ti největší optimisté. V tomto směru chudší Praha sice dnes startuje z hodně jiných pozic (Veletržní palác stojí v mnohem temnějším stínu než Beabourg před „revolucí“), ale příběh proměny pařížského uměleckého gigantu přesto stojí za pozornost. Už kvůli odvaze, která do stárnoucí budovy přivedla během několika měsíců statisíce nových hostů.
Ošklivé a zbytečné
„Nějak se to tady rozhýbalo, když po chodbách začal pobíhat pes nového ředitele,“ říká Roger, dlouholetý hlídač…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
