Profesí byl uměleckým kritikem, tato škatulka však o podstatě jeho myšlení říká jen velice málo. Směřovalo do mnohem širšího než jenom oborového světa. Myšlenky, které Chalupeckého napadaly mezi obrazy a sochami, pojmenovávaly to nejpodstatnější z obecné lidské situace jeho doby.
Jako mladík začal roztrpčením nad moderním světem: zbavilo člověka jeho někdejší jednoty a rozpoltilo ho na dvě části, prázdné vědomí a nevědomé žití. To první člověku zaplňuje život událostmi, obsah života však určuje to druhé. Má však nějaký smysl plakat nad tím, že lidské vědomí a nevědomí spolu nekomunikují? Chalupecký mínil, že ne, zvlášť když objevil jedno – podle něho poslední – území, kde k výměně energií nadále dochází. Kvalitní, tvůrcem do hloubky prožitá tvorba podle něj ukazuje, že obnovená jednota nejenže je žádoucí, ale i možná.
Chalupecký žil v době, kdy vize kultury jako náplně života, zastávaná ještě otcovskou generací, tála pod nohama každý den. Z principu všeho transmutovala do jedné z mnoha oddechových aktivit. Ve snaze zachránit alespoň její špičkovou část, umění, obehnali ji odborníci, umělečtí historici, plotem, skrz nějž vpouštěli jenom poučené a vyvolené. Umění se tím od diváka vzdálilo a ztratilo ambici, kterou kdysi sdílelo s náboženstvím: člověka zasáhnout, změnit, nebo ho dokonce slovy Chalupeckého opětně vnitřně scelit, „dovést nevědomé a polovědomé do jasu vědomí“.
[image id="124472870…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
