Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Fischerova hvězda

18_R52_2009_n.jpg
18_R52_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Profil úředníka, ze kterého se stal Čech roku 2009

Jan Fischer odkládá sako, pohodlně se zabořuje do sedačky a z okénka pozoruje klubající se slunce. Vládní speciál „Czech Force 1“ si právě prokousává cestu hustými bruselskými mraky a míří zpátky do Česka. Před několika minutami premiérovi skončila další Evropská rada, tentokrát o společném postupu Unie proti globálnímu oteplování. Nastává moment klidu, a tak lze této chvíle „beztíže“ nad Evropou využít k rozmluvě. Pozornost si Jan Fischer jistě zaslouží, protože z šedého úředníčka se vyklubal politik, jenž s více než osmdesátiprocentní podporou veřejnosti láme žebříčky obliby a kterého dnes dlouholetí političtí matadoři považují za konkurenta číslo jedna.

52-fiser_s.jpg
52-fiser_s.jpg • Autor: Respekt
Plachý vůdce
Ačkoli při neformální debatě Jan Fischer stále působí trochu plaše, nelze si té proměny nevšimnout. Při prvním rozhovoru pro Respekt, který se odehrál v půlce května, se často nejistě otáčel na svého mluvčího a v hlase byl znát knedlík nervozity. To je nyní na první pohled pryč. I když prý zdání trochu klame. „Vždy jsem měl trému, a doteď se ji učím překonávat,“ říká premiér ve své letadlové pracovně a chvílemi se stále vyhýbá očnímu kontaktu.

Tréma není zdaleka to jediné, s čím se musí vypořádat. Post premiéra přináší celou řadu momentů, na které není vždy snadné si zvyknout. „Pořád když jedu autem a ochranka pustí houkačku, je mi to trapné a stydím se,“ vysvětluje v letadle Fischer s odkazem na polední „majáčkovou“ jízdu jeho kolony ze sídla Evropské rady na letiště. „Říkám si, co ti lidé asi na té refýži říkají a co bych asi říkal já na jejich místě.“ Může to působit jako „povinná“ věta pro novináře, ale v porovnání s jeho předchůdci je Fischerovo premiérství skutečně civilnější.

Nepatří k němu papalášské projevy v podobě urážení novinářů a politických protivníků, bláznivé jízdy s majáčkem na červenou, opulentní dovolené s lobbisty. A ani jeho osobní život se po vyměnění statistického dresu za křeslo předsedy vlády v podstatě nezměnil. Vlastně se nijak neliší od života běžného Čecha.

Každé ráno jde ze svého panelákového bytu vyvenčit psa, a když mu to dovolí nabitý program, relaxuje víkendovými procházkami v Krkonoších, doprovázen druhou ženou Danou. Rád čte knížky (oblíbenými autory jsou Karel Poláček a Isaac Bashevis Singer), už roky se svojí rodinou jezdí pravidelně na oběd a oblíbené sladké zákusky do řadové restaurace v jednom středočeském městě, kde má nedaleko malou chalupu.

Prostě vše
„ODS se odtahuje od Fischera“,„Topolánek uvažuje o stažení svých ministrů“,„Vládní rozpočet je v troskách“, hlásají palcové titulky novin, které má premiér rozložené na stole ve své letadlové pracovně. I když právě poslanci rozcupovali zásadní programový bod jeho vlády – úsporný rozpočtový balíček –, nedává na sobě Fischer znát jakékoli emoce. „Je to hra na nervy, kdo udělá první krok,“ komentuje situaci Fischer. „O tom, co dělat dál, je potřeba přemýšlet.“

Podobná reakce je pro Fischera typická. S novináři sice komunikuje velmi vstřícně a uvolněně, hodně si ale hlídá, aby si dopředu svým vyjádřením byť jen o centimetr nezúžil vyjednávací prostor a neztížil tak možnost prosadit svoje řešení. Fischer zároveň není typem člověka, který by rád improvizoval. Naopak, nesnáší, když ho překvapí něco, s čím dopředu nepočítal. „Věci hodně promýšlí. Většinou si dopředu připravuje několik variant řešení, aby nemohl být zaskočený,“ říká premiérův dlouholetý spolupracovník ze statistického úřadu Eduard Outrata.

Není to tak dlouho, co se zdálo, že i Fischera přece jen dokážou strhnout vášně v politice. Poté, co jeho vláda vyjednala „Klausův dodatek“ k Lisabonské smlouvě, napadla premiéra ČSSD, že zašel daleko. „Vláda nezklamala,“ rozčiloval se Fischer na „slavné“ tiskovce v Bruselu. V emotivním projevu plném nečekaných gest, mimiky a silných slov se předseda vlády obul do šéfa ČSSD Jiřího Paroubka – byl o všem dopředu informován a kritice nerozumí. Jenže tohle spontánní rozčilení nebylo vůbec spontánní. Fischer cítil, že sociální demokraté zašli daleko a on musí dát najevo, že se nenechá „fackovat“. Svůj výstup si – jak se nedávno svěřil v kuloárech – dopředu připravil.

Fischer je zkrátka politik, který přesně ví, co dělá a proč to dělá. Zároveň je to velmi cílevědomý muž, který jde rozhodně za tím, co si vezme do hlavy. „Když si táta řekne, že něčeho chce dosáhnout, tak pro to udělá maximum a systematicky na tom pracuje,“ říká Fischerův starší syn Jakub. „Když mu doktor řekl, že by neměl kouřit, už si zkrátka nezapálil. A když zjistil, že ve statistice bude potřebovat angličtinu, prostě se ji nepřestal učit, dokud ji neovládal.“

V tuzemské vrcholné politice dnes Fischer patří mezi nejlepší angličtináře. V angličtině zcela plynule konverzuje s evropskými státníky a novináři bez zaškobrtnutí. Ale při vrcholných jednáních nejde jen o zvládání cizího jazyka. „Když jsem letos poprvé vstoupil na jednání do místnosti s evropskými státníky, podlomily se mi nohy,“ přiznává Fischer a ještě teď mu lze z očí vyčíst, že to pro něj skutečně nebyla snadná chvíle. „Ta cesta od dveří k sedačce, to bylo hodně náročné. Vnitřně jsem si ale řekl, že to zvládnu jen tehdy, když to budu chtít zvládnout. Tak jsem se začal hecovat a vyšlo to.“


18_R52_2009_s.jpg
18_R52_2009_s.jpg • Autor: Respekt
S Osvětimí v zádech
V pětistupňovém mrazu postává několik desítek lidí a svůj zrak upínají na velký chanukový svícen uprostřed Palachova náměstí v Praze. „Už jde,“ křikne někdo z davu, a ukazuje na mužskou postavu s jarmulkou vyskakující na improvizovanou tribunu, aby za chvíli rozžehla svícen. Tak silně jako se Jan Fischer hlásí k židovství, se tu zatím žádný jiný premiér k víře nehlásil. „Otec se k židovství dostal přese mě,“ vypráví za zvuků připomínajících židovský klezmer v jedné z pražských kaváren Fischerův mladší syn Jan. „Dědeček byl v Osvětimi, otec mi o něm často vyprávěl a na základě toho jsem začal víc pátrat po jeho osudu. Tím jsem se dostal k židovství, které jsem pak začal vracet do rodiny,“ vysvětluje Fischer ml. nad šálkem kávy.

Pár metrů od nás sedí ochranka, kterou syn premiéra dostal kvůli výhrůžkám extremistů v souvislosti s protiextremistickým tažením Fischerovy vlády. „Chodí se mnou všude,“ říká na adresu stráže Fischer ml., který dnes v pražské židovské obci podobně jako jeho otec patří k aktivním členům. „Do synagogy chodím každý týden, otec kvůli povinnostem tak jednou měsíčně.“

V porovnání s Georgem Bushem nebo Tonym Blairem premiér Fischer svá politická rozhodnutí nepodpírá odvoláváním se na Boha. Pro jeho život a rozhodování každopádně víra tvoří jakýsi morální základ, ze kterého čerpá a k němuž se stále obrací. „Tahle přináležitost pro mě opravdu znamená ukotvení v životě, nalezení smyslu,“ odpověděl Fischer před časem na otázku MF Dnes ohledně jeho vztahu k náboženství. „V synagoze jsem objevil ten úžasně silný pocit, že někam patřím.“

I díky rodinné anamnéze je premiér, jak sám o sobě říká, více citlivý vůči jakýmkoli projevům násilí, rasismu a extremismu. „Ta citlivost je součástí kódu, který má počátek v komínech Auschwitzu,“ vypráví Fischer. V případě jeho vlády má ta „citlivost“ i jednu konkrétní podobu. Fischer od začátku svého premiérování zmiňuje vedle ekonomiky a zahraniční politiky ještě jednu prioritu: boj s narůstajícím neonacismem. Kabinet například zpracoval návrh na zákaz extremistické Dělnické strany (soudní projednávání zatím nebylo stanoveno) a policie začala pod jeho vedením více stíhat rasistické projevy.

Jiný styl
Z debaty premiéra je cítit, že rodina je pro něj důležitým zdrojem klidu a zázemí. Zřejmě ho také drží při zemi, protože si i žena se synem zakládají na tom, že nevyužívají žádných výhod. Nikde také nejsou vidět drahá auta, hodinky, není slyšet peskování barové obsluhy nebo premiérského aparátu. „Pojďte, sedneme si sem na tyhle židle, abychom k sobě byli blíž,“ navrhuje v Kramářově vile novinářské návštěvě jeho žena Dana, když si všimne, že proti sobě sedíme na dvě délky paží přes vánočně ozdobený stůl.

Právě civilní a slušný projev premiéra je podle sociologů tajemstvím jeho politického úspěchu. Sociologická data dlouhodobě hlásí, že všeobecné znechucení veřejnosti z politiky, a tím pádem i jejich malá ochota se do ní nějak zapojovat, souvisí především s tím, že premiéři nebo předsedové stran tu do veřejného života opakovaně pumpují negativní a vypjaté emoce, které jim následně znemožňují jakoukoli dohodu (na reformách či geopolitických prioritách země).

Po médiích zároveň neustále žádají sebepotvrzování v podobě nekritického přístupu, naopak nepříjemné otázky označují jako útok nebo spiknutí. Pro příklady nemusíme chodit daleko. „Jste nepřítel,“ počastoval šéf ODS Topolánek novináře, který zkoumal podíl jeho lidí na manipulaci justice v kauze Čunek. „To je urážka, dávat takové otázky,“ obořil se o něco později ten samý politik na rozlučkové tiskové konferenci k českému předsednictví EU na jednoho z žurnalistů, když se ho zeptal, jak si vysvětluje, že na jím uspořádaný summit k východnímu partnerství nepřijeli šéfové vlád Francie a Velké Británie. Jiří Paroubek pro změnu své kritiky obviňuje z „goebbelsovských“ metod a podává na ně žaloby. A tak by šlo pokračovat ještě dlouho.

„V případě Fischerovy vysoké popularity nejde o to, co konkrétně prosadil či neprosadil, ale o jeho politický styl,“ říká sociolog z Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Daniel Kunštát, jehož instituce dlouhodobě sleduje chování politiků a z toho vyplývající preference veřejnosti. „V porovnání se svými předchůdci nemluví vulgárně, kontroluje se, vystupuje klidně a věcně, hledá spíše politickou dohodu. Do zdejší politiky vnesl zklidnění, což lidé hodně oceňují.“

Oproti bývalým ministerským předsedům má nicméně Fischer v tomhle směru výrazně snazší situaci. Vzhledem k tomu, že není předsedou žádné politické strany, nemusí se vůči ostatním tolik vymezovat. Logicky tedy nemusí absolvovat tolik politických střetů, což mu dává větší prostor pro slaďování různých zájmů a nekonfrontační přístup.

Příště přijde populista
Jisté je, že žádný český premiér ani politik takové popularity, jako má nyní Jan Fischer, nikdy nedosáhl. Podle politologů má ale jeho hvězda i odvrácenou tvář. Zdejší vládnutí tím zároveň vstoupilo do hodně nepřehledné fáze. Česko má sice oblíbeného premiéra a fungující kabinet, ale faktická moc dál leží v Poslanecké sněmovně. To jistě není žádná novinka, problém je, že vůbec poprvé v její historii nastává několik měsíců dlouhé období, kdy nebude jasné, kdo v ní drží většinu.

Pravice o ni přišla pádem vlády a podle všeho jí nedisponuje ani levice, když sama nebyla a není schopná sestavit kabinet. Právě tohle prostředí nejasné většiny přitom s sebou nese velké riziko pro transparentní spravování země. Protlačit nějakou neprůhlednou změnu zákona je teď kvůli rozmazání rozdílů mezi opozicí a koalicí daleko snadnější a zároveň k tomu už i často dochází, aniž by tomu vláda mohla důrazně zabránit.

Popularita nepolitického premiéra také dál vrhá negativní světlo na už tak hodně neoblíbené politické strany, což by v budoucnu mohlo ještě víc lidi odrazovat od účasti ve volbách.

Premiér si tuhle stránku svého úspěchu evidentně uvědomuje. „Vládnout má politická vláda s mandátem vzešlým z voleb,“ tvrdí Fischer. „Lidé na mém místě musí být pod politickou kontrolou, musí vzejít zkrátka z hlasování veřejnosti. Protože tady je vždy to riziko, že se objeví nějaký populista, který by mohl pozici začít zneužívat, budovat si na tom zvláštní postavení, to je nepřijatelné, to je špatný signál pro demokracii.“

Podle všeho se dnes každopádně Fischer do premiérské role vžil a v dobrém slova smyslu si ji užívá. „Nakoplo ho to, zjistil, že má širší záběr, než si o sobě myslel,“ říká jeho žena Dana. V politických kuloárech především politici ODS a ČSSD v téhle souvislosti už několik týdnů nervózně zmiňují spekulaci, že krátce před volbami premiér vstoupí do „myšlenkově spřízněné“ TOP 09 a v jejím triku se naplno vrhne do aktivní politiky.

Toho se obě strany obávají – Fischerova popularita by jim mohla odebrat řadu cenných procent voličské podpory. Premiér však takovou možnost zásadně odmítá. „Můj program není jít do TOP 09 ani jiné politické strany,“ zdůrazňuje Fischer. Jako hlavní důvod uvádí obavu o ztrátu „osobní integrity“. „Nemoralizuji a nedělám ze sebe svatého člověka,“ říká Fischer. „V politice se vám ale přeměňují hodnoty, musíte se jinak chovat, za každou cenu se vůči někomu vymezovat, jste hodně svázán s nějakým stranickým programem a disciplínou. Vážím si každého, kdo do toho jde, ale pro mě je to už za hranou toho, co jsem vnitřně ochotný akceptovat. Kdybych do té politiky vstoupil, sám sobě bych se vzdálil, a to nechci.“

Pro dělání politiky má Fischer ještě jeden vážný handicap – absenci dlouhodobé velké politické vize, bez níž se dá jakákoli politická strana, respektive společnost vést jen hodně špatně. „Fischer má představu jak má být společnost spravována. On je představitel vize normální správy země bez nějakého velkého vizionářství. A to je dneska hodně,“ říká na otázku po premiérově dlouhodobé politické vizi jeho šéfporadce Vladimír Mlynář. „Určitě chce Českou republiku v Evropě, je pro myšlenku Eura. Když si řeknete, že boj s korupcí je nějaká vize, tak tu nepochybně má. Ale je to trošku něco jiného než nějaká ideologická vize. Je podobný Angele Merkelové, v mediálním obrazu nepůsobí jako charismatický vůdce, ale je úspěšný premiér a slušný člověk.“

Co přesně bude Fischer po skončení svého premiérství dělat, nechce v tuhle chvíli on ani jeho okolí jasně říct. Jeho dosavadní kariéra ale naznačuje, že ze světa politiky určitě zcela nezmizí.

V POLITICKÉM STŘEDU
Cestu ke špičkové politické kariéře Fischerovi odstartovalo svržení Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví Evropské unii. Když pak ODS a ČSSD hledaly kompromisního premiérského kandidáta do předčasných voleb, stanovily si jako hlavní kritérium výběru politickou nevyhraněnost, zkušenost s řízením většího úřadu a elementární znalost fungování vlády.

Že by tyhle předpoklady mohl dobře splňovat právě statistik Jan Fischer, jako prvního napadlo odstupujícího ministra práce Petra Nečase, který s ním z ministrů ODS přicházel z titulu své funkce nejčastěji do styku. Sázka na Fischera dávala logiku: jako dlouholetý předseda Českého statistického úřadu totiž šéfoval několika stovkám úředníků, chodil na zasedání kabinetu, a znal tedy jeho rytmus, a hlavně se politicky nikdy výrazně neprofiloval (politici se tudíž nemuseli obávat, že je zastíní).

Úplně mimo politiku nicméně Fischer nikdy nestál. Jako jediný nečlen vlády, který má ze zákona právo docházet na její zasedání, se jich pravidelně účastnil. A to i přesto, že často jen hodiny seděl v druhé řadě a neměl právo zasahovat do diskuse. Od začátku se tak nicméně odlišoval od dalších vysokých státních úředníků, jako například šéfa České národní banky nebo Nejvyššího kontrolního úřadu, kteří mezi ministry chodili nepravidelně nebo za sebe posílali zástupce.

Fischer naopak blízkost politiky aktivně vyhledával. „Mě politika zajímala vždy,“ popsal před časem Respektu svůj zájem o politiku. „Jako správa věcí veřejných, praktická politika i politika ve smyslu stranickém. Vždy v patřičném odstupu.“ To potvrzují i jeho bývalí spolupracovníci. „Na vládu chodil, protože ho to bavilo,“ říká Fischerův předchůdce v čele statistického úřadu Eduard Outrata. „Umožňovalo mu to mít informace, orientovat se v různých problémech, hlouběji je chápat.“

Fischerův vztah k politice nicméně nikdy nepřerostl v aktivní stranictví. Jako důvod premiér uvádí své předlistopadové „selhání“ v podobě devítiletého členství v KSČ a z toho vyplývající sebeomezení, které si pro sebe dal („Já jsem svou budoucnost kvůli komunistické legitimaci viděl jen jako budoucnost specializovaného odborníka.“). To se však definitivně změnilo letos na začátku dubna v den jeho premiérského jmenování.

Sice ani v tu chvíli neoblékl žádné stranické tričko, politiku ale poprvé ve svém životě začal ovlivňovat přímo z jejího středu. V programové oblasti se dnes Fischer výrazně neliší od svého předchůdce Mirka Topolánka. Podobně jako on prosazuje v zahraniční politice úzké transatlantické a unijní vztahy a podporuje nasazení naší vojenské mise v Afghánistánu. V domácí agendě zase hlavně bojuje za zkrocení zadlužených veřejných financí. I když zatím neprosadil žádný zásadní zákon, ve zdejším politickém rybníce dnes rozhodně patří mezi nepřehlédnutelné postavy.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ondřej Kundra

vedoucí rubriky, Fokus

kundra 300
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte