2009-219-mobr-4-komentn.jpg
2009–219-mobr-4-komentn.jpg • Autor: Respekt

2009-219-vobr-4-koment.jpg
Fotografie: Gaza man – Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Mezi Izraelem a Hamásem zavládlo příměří, takže i česká diplomacie si musela oddechnout. Nepovedlo se jí sice z pozice předsednické země EU vyřešit situaci ani vzbudit ten dojem jako Nikolas Sarkozy v případě Gruzie. To však není podstatné. V Izraeli má člověk pocit, že všechno dává nějaký smysl, a ani v případě Gazy nešel židovský stát do ofenzivy proto, aby ji vzápětí ukončil na žádost evropských politiků. K úspěchu české vlády stačí už to, že nepodlehla protiizraelské vlně, za viníka označila Hamás, zformovala silnou vyjednávací skupinu EU a dohodla dílčí úlevy jako třeba humanitární přerušování palby.

Zmíněným smyslem útoku na Hamás bylo zastavení raketových útoků na izraelská města a pašování zbraní do Gazy tunely z Egypta. To se zatím povedlo, jenže co dál?

Kdo předsedá?

Z pohledu Izraele je situace jednoduchá: Hamás vypověděl v prosinci příměří a začal na izraelská města střílet rakety. Izrael se mohl omezit jen na poplachy civilní obrany a čekat, až útoky přejdou (ale kdo by to udělal?). Zadruhé mohl odpovědět srovnatelnou silou, jenže to by zřejmě hamásovské rakety nezastavilo. A zatřetí šlo zaútočit pořádně jako výstraha pro příště.

Tento útok však ukázal, že přes nezpochybnitelné právo Izraele na obranu je pro něj stále těžší posbírat v západním světě sympatie. Evropany dráždí vojenský nepoměr a izraelská tvrdost. Amatérsky vyrobené rakety z Gazy zabily za poslední půlrok jednoho člověka, oproti tomu izraelská ofenziva po sobě zanechala tisícovku mrtvých, z velké části civilistů. Sofistikované izraelské střely dopadly nejen na chatrné domy v Gaze, ale i na budovu OSN, kde se z nedostatku jiných úkrytů schovali civilisté bez přístřeší. Nechuť Evropy už jen stvrzuje rozčilení v muslimském světě, jenž má na otázku viny v izraelsko-arabském konfliktu zcela odlišný pohled.

Můžeme samozřejmě vzývat právo Izraele na obranu nebo naopak bránit arabské civilisty, v tuto chvíli to však není nic platné. Nic v podobě srozumitelné evropské politiky na Blízkém východě neexistuje. Politiky, která by byla víc než jen závody v nastolování příměří a která by si musela vybrat, kam se se vší odpovědností přikloní, jako to dělají Američané.

Krize kolem Gazy proto ukázala, jak moc potřebuje EU jednotnou zahraniční politiku. Pokud chce hrát Evropa nějakou počitatelnou roli ve světové diplomacii (a počty nalítaných kilometrů jejích šéfů mimo Evropu ukazují, že ano), není možné ze dne na den názorově oscilovat mezi Sarkozym a Topolánkem. Jinak řečeno – není možné, aby se svět každého půlroku probudil a v čele EU byli zcela jiní lidé s jinými názory, jednou propalestinskými, podruhé proizraelskými. Pokud mají ostatní brát hlas EU vážně, musí vznikat dlouhodobá, promyšlená zahraniční politika. A to, že se některým z nás nemusí líbit, je normální.

Co vyvolá válka

Teď je tedy po útoku na Hamás a na stole leží otázka, co vyřešil. Stoupenci Hamásu opět pochodují ulicemi Gazy a provolávají vítězná hesla. To ovšem nic neznamená. Izraelské bomby samozřejmě nemohly zničit hnutí, které hluboce zasahuje do společnosti v celé Gaze, je podložené silnou ideologií, velmi chytře pracuje v sociální sféře či školství. Hamás není jen politická struktura a bojůvka, ale také nemocnice, školy, starobince, pomoc v chudobě, vymýšlení trávení volného času pro mladé lidi. Izrael jej nemůže zlikvidovat, může jej ale odradit od jeho militantních spádů.

Teď se spíš zdá, že Hamás posílil kromě Gazy i na Západním břehu a napříč arabským světem, zatímco jeho konkurent, izraelské existenci nakloněný Fatah, je hlavním poraženým této války. Realitu samozřejmě ukáže až budoucnost. Na druhou stranu lze namítnout, že palestinská města jako Ramalláh a Betlém se v posledních letech klidu velmi rychle rozvíjí, pořádají ekonomická fóra, všude se staví. O toto Palestinci na Západním břehu určitě nebudou chtít přijít a vědí, že s vítězstvím Hamásu ve volbách by se tak mohlo stát.

Dnes také víme, že tvrdá vojenská akce jako odstrašení nepřítele alespoň krátkodobě funguje. Před útokem na Hizballáh v roce 2006 padaly na sever Izraele rakety z Libanonu pravidelně. Po útoku už ne, byť Hizballáh je nyní podle dostupných zpráv vyzbrojen lépe než v minulosti. Rovněž pomoc Hizballáhu Hamásu byla v právě skončené válce mnohem menší, než se čekalo.

Dvě možnosti

V dlouhodobém pohledu má Izrael před sebou v principu dvě možnosti. Buď umožní vznik samostatného palestinského státu, nebo neumožní a bude Palestince dál držet pod svojí vojenskou a ekonomickou kontrolou. Před první možností varuje zkušenost s Gazou: Izraelci odešli, ponechali ji svému osudu a výsledkem je ostřelování raketami. Západní břeh přitom začíná ještě v Jeruzalémě, nepřátelské chování z této strany by tedy mělo pro Izrael neskonale horší následky.

I druhý případ, tedy že Izraelci palestinský stát nepřipustí, přináší velká rizika. Izraelci budou mít stále horší vztahy s Evropou, především ale neuzavřou mírovou smlouvu s arabskými zeměmi (její podmínkou je v tuto chvíli právě vznik palestinského státu s hranicemi z roku 1967). Bez té se zatím dá žít, skeptici ovšem varují, že v budoucnu to bude čím dál těžší: Arabové posilují vojensky, politický vývoj třeba v Egyptě je nejasný a hlavně Izrael by ve spojenectví se sunnitskými Araby lépe čelil svému hlavnímu nepříteli – šíitskému Íránu.

A je tu ještě jeden negativní detail, na který řada lidí v Izraeli upozorňuje: vzhledem k nerovnoměrnému populačnímu vývoji se Židé se Západním břehem na krku stanou menšinou ve vlastní zemi.

Hlavně nepřihlížet

Izrael teď každopádně ukázal, že nemíní tolerovat nebezpečí, že nebude ustupovat nepřátelům, uzavírat příměří jen proto, že si to Evropa přeje. Neodpovídá to ani tamní mentalitě, a koneckonců ani tamní realitě. Když byl autor tohoto článku naposledy v Izraeli, ptal se různých lidí, jestli si vzhledem k možným celosvětovým důsledkům umí představit útok izraelských letadel na íránská jaderná zařízení, jak se o něm mluví. Izraelci odpovídali, že si neumí představit, že by íránskému vyzbrojování jadernými zbraněmi nečinně přihlíželi. Takový je způsob uvažování národa, který přežil holocaust a který ví, že nemá kam ustoupit. Evropská politika výzev to v těchto mantinelech nikdy nebude mít snadné.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2276

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte