Nejen pokrokáři mají rádi, pokud se dějiny vypravují jako vzestup od primitivnějších kultur k vyspělejším. Koneckonců z takové optiky plyne, že nejchytřejší je ten, kdo je na konci. Občas se ale objeví osobnost, která podobný sebelichotivý obraz zkomplikuje. Třeba Albert Pražák. Na pražské univerzitě studoval u Masaryka, zažil rozkvět moderny i avantgard, ale přesto se ze všech lidí, které zažil, zapletl nejvíc s básníkem (a dalším svým učitelem) Vrchlickým, kterého pár let předtím právě generace masarykovských kritiků poslala do hrobu. Pražák se mu nejdřív kořil, potom se s ním spřátelil a nakonec o něm začal psát. Svou poslední knihu o něm vydal v roce 1945 a pojmenoval ji pro svůj celoživotní názor příznačně: Vrchlickému nablízku.

Že Pražák psal v éře surrealismu o lumírovcích nebo o slovenských obrozencích, o kterých dokonce ani na Slovensku za posledních sto let nikdo neslyšel, nebylo důsledkem podivínské libůstky literárního historika. Vycvičený v pozitivistické a sociologické metodě, pokládal Pražák za svůj úkol popsat složitost světa v takové úplnosti, v jaké to předtím nikdo neudělal. Vzniklo tak rozsáhlé dílo, které ještě dnes při prvním seznámení působí podobně, jako když se člověk poprvé podívá do vesmíru dalekohledem. Objeví se tisíce jmen, která předtím nebyla vidět, a další se dají tušit za nimi. K navození tohoto dojmu navíc Pražákovi stačil minimální prostor.…