Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

V Česku jako na Havaji

34_35_tema_R34_2009_n.jpg
34_35_tema_R34_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Prožít dovolenou doma má pro mnoho lidí příchuť nežádoucí improvizace. Chybí moře, stálé počasí, skutečná exotika, líčení pobytu u Máchova jezera schází patřičná dávka prestiže. Dovolená v Česku vypadá jako „plán B“, když na ten atraktivnější chybí peníze. Ale nemusí to tak být vždycky.

34_35_tema_R34_2009_s.jpg
34_35_tema_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Říkal jsem vám to – na Baťáku se nadřete jako barevní.“ I správce přístaviště ve Starém Městě vypadá, že toho má po zkušební jízdě dost. Karel Volf se zmoženě opírá o kormidlo a otírá si zpocené čelo. „S touhle lodí to prostě není žádná legrace, však ještě sami uvidíte,“ obrací se k posádce tvořené třemi dospělými a třemi dětmi, která právě absolvovala zhruba půlhodinovou lekci na motorové obytné lodi Havaj. Teď je na palubě čeká týdenní dovolená na Baťově kanále na jihu Moravy.

Dva muži a jedna žena, kteří tvoří dospělou část posádky Havaje, působí po návratu do přístaviště trochu zmateně. Pravděpodobně se jim všem honí hlavou podobné myšlenky, které by se daly shrnout do otázky: „Byl to opravdu tak dobrý nápad, jak se zdálo?“ Rozjet Havaj, to ještě nebyl žádný problém. Překvapení nastalo v okamžiku, kdy bylo třeba desetimetrový kolos zastavit a otočit se s ním na úzkém kanále. Zastavit tuhle loď totiž téměř nejde, má obrovskou setrvačnost, navíc ji unáší vítr, proud a nerovnosti na dně kanálu.

I průjezd pod nízkým mostkem znamená pro začátečníka adrenalinový zážitek, který se podobá akrobatickému skoku skrz hořící obruč – nervózní pohled proměňuje několikametrové vzdálenosti mostních pilířů od lodního trupu na pouhé milimetry a každý neopatrný pohyb kormidlem vyvolává dojem fatálního vychýlení s neodvratnými důsledky. Všichni na lodi musí navíc před průjezdem téměř zalehnout, aby je konstrukce mostu neskalpovala.

Sebevědomí se ale po ukončení první plavby rychle vrací. „To je na tom právě to nejlepší – tahle parta je totálně šílená a dočkat se můžeme čehokoli. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že jsme se s dcerami ocitli na lodi, i když s tím nikdo nemá žádnou zkušenost,“ vysvětluje Stanislav Lustig, jenž se při zkušební jízdě ujal role předního lodníka neboli člověka, který stojí na přídi s bidlem v ruce a snaží se zabránit nárazu do břehu. „Co taky čekat od doktorů a lidí kolem zdravotnictví – jsou to cynici,“ pokračuje Lustig v charakteristice svých spolucestujících.

Lustig je výtvarník a na Havaji bude trávit dovolenou s dvěma dcerami. Roli kapitána převzal František Novák, v civilu pracuje v metrologickém institutu, nyní je pečlivě připraven na novou roli – pruhované triko, kapitánská čepice, dýmka a na bicepsu namalovaná kotva. Jeho partnerka Hana Novotná, jinak zdravotní laborantka, má s sebou vnuka a kostýmem dává najevo, že cestu pojímá jako náročnější salonní dovolenou – bílé šaty doplňují rukavičky a slunečník stejné barvy. Všechny tři děti se zatím zdají být lodí natolik unesené, že nevěnují pozornost ani obtížím při řízení, ani žoviálnímu humoru dospělých – rozkládají spací pytle v podpalubí, třídí zásoby, sluní se na střeše lodi nebo bezcílně, ale nadšeně pobíhají…

Posádku ještě doplní dalších šest lidí, vesměs z prostředí hematologického ústavu. Dohromady tak vytvoří dvanáctičlennou skupinu ve věkovém rozpětí zhruba od sedmi do pětapadesáti let. „Známe se buď z práce, nebo přes děti a máme za sebou už víc společných dovolených ve větší partě s dětmi,“ říká Hana Novotná. „Ale tahle cesta na lodi je mimořádná – každý den na jiném místě a nikdo z nás to předtím nezažil.“

36_tema_stransky01_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky01_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Nemá to chybu
Toho, že Baťův kanál je vlastně malý zázrak, si všimli místní lidé krátce po listopadu ´89. I když to na první pohled tak nevypadalo. „Původně tady převážel Jan Baťa suroviny do své otrokovické továrny, začal už mezi válkami. Ale veškerá plavba skončila v roce 1960 a pak se nedělo nic,“ vzpomíná správce Karel Volf. „Voda byla znečištěná tak, že když jste do ní ponořili kus železa, tak po chvíli doslova uhnilo a koryto bylo zanesené natolik, že by se tudy ani proplout nedalo.“

Nicméně kanál tu stále byl a s ním i možnost vytvořit z něj turistickou atrakci, která do regionu přivede desítky tisíc lidí. Mnoho jiných rozvojových projektů v tomhle regionu po ruce nebylo a na říční turistiku slyšela jak Evropská unie, tak i stát. Za posledních patnáct let se tak na základě iniciativy místních obcí a s pomocí evropských i státních grantů a dotací stala z kanálu vodní cesta, kterou se každoročně projede kolem šedesáti tisíc lidí. A kanál se navíc stal osou turismu celého regionu – navazují na něj cyklostezky nebo nabídky výletů po vinných sklepích či do Kroměříže. „Je to obrovský pokrok, ale pořád jsme jen na půli cesty – potřebujeme tu další přístaviště, restaurace, penziony, a především další plavební komory, aby kanál byl splavný i dál k Hodonínu a ke Kroměříži. Jednání jsou na dobré cestě,“ dodává Volf.

Podle správce z podnikání kolem kanálu člověk nezbohatne, ale uživit se jím dá. O hausbóty je každopádně zájem obrovský. „Na hlavní sezonu, to znamená od května do září, jsou zpravidla vyprodané už v prosinci. Lidé si ty dovolené dávají jako vánoční dárky,“ říká Volf. Jezdí sem rodiny s dětmi, party dospělých bez dětí, rybáři, senioři i studenti. „Jsou lidé, které přitahuje romantika, nová zkušenost, baví je zažít noční klid u řeky… A zdá se, že jich je pořád hodně,“ doplňuje Volf.

Cena za pětidenní pronájem se podle velikosti a typu lodi pohybuje mezi šesti a deseti tisíci korunami. Většina hausbótů je pro čtyři až pět lidí, k jednoduchému vybavení patří rozkládací lůžka, kuchyňka a stojany na kola. Havaj pro dvanáct lidí je výjimka. Loď může řídit kdokoli nad osmnáct let, i když nemá žádný řidičský průkaz. Stačí zaškolení přímo na lodi. „Zpočátku to vypadá divoce, ale žádné nehody tady nemáme,“ konstatuje spokojeně správce Volf nad malým pivem v restauraci staroměstského přístaviště, nervozita po zkušební jízdě z něj už dávno spadla.

36_tema_stransky03_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky03_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
A klid se postupně vrací i na palubu Havaje. „Pokud nebude vysloveně průtrž mračen, budeme spát na břehu ve stanu nebo pod širákem,“ plánuje František Novák. „V nejhorším se naskládáme vedle sebe ve spacácích i do kabiny, ale těším se na ten pocit, až si budeme vybírat místo pro přistání, naučíme se už elegantně přirazit ke břehu, vytvoříme improvizovaný tábor, uděláme oheň, opečeme vlastnoručně chycené ryby. Nemá to chybu.“
A jako na zavolanou přichází potvrdit tato slova rodina cyklistů, muž a žena s přibližně desetiletým synem, která se po hrázi přístaviště blíží k Havaji. Žena zjišťuje, zda se mohou projet, a skutečnost, že na lodi je možné strávit dovolenou, ji ohromí. „To je úžasný. Válet se na palubě a popíjet k tomu šáňo, hned bych se přidala,“ začíná flirtovat s muži na palubě, jejichž atraktivita zřejmě s příslušností k lodní osádce automaticky stoupá. Její manžel to nese zpočátku jen se zachmuřeným výrazem, postupně bere syna za ruku a pomalu odchází a v pravidelných intervalech podotýká „musíme jít“ a „spěcháme“. „To my takový klídek nemáme,“ pokračuje nerušeně žena. „To víte, dovolená na čtrnáct dnů, tak toho chceme stihnout co nejvíc. Jsme z Jihlavy, jeden den jsme byli v Kutné Hoře, pár dnů u Vranova, den v Pardubicích, teď jsme u vody v Radějově a ještě si něco dáme. Je to honička.“ Polichocení muži na palubě s chápavým úsměvem přikyvují.

36_tema_stransky04_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky04_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Zadržet turisty
Podle statistiky agentury pro turistický ruch CzechTourism utratili Češi za dovolené v tuzemsku před dvěma lety přes sto miliard korun, tedy o dvacet miliard víc než za rekreaci v zahraničí. Pětina z celkové částky šla na stravování, další miliardy na ubytování – v hotelech, kempech nebo penzionech si Češi zaplatili skoro dva miliony noclehů. Baťův kanál je příkladem úspěšného projektu, který část z těchto peněz přečerpal na jižní Moravu.

Vzhledem k tomu, že naprostou většinu zahraničních turistů přiláká Praha a několik málo dalších center, svádí „okrajové“ regiony konkurenční boj především o české turisty. Turistický ruch se stal univerzálně doporučovaným receptem na prosperitu regionů s omezenými pracovními příležitostmi a přitažlivou krajinou, v praxi to ovšem vůbec není jednoduché. Základní problém zní: jak turisty udržet co nejdelší dobu, aby stihli utratit co nejvíc peněz. Jednodenní a víkendové výlety totiž mnoho peněz ani pracovních míst nepřinesou.

Proměnit krajinu ve velký zábavní park je jedna možnost. Počítá s turistou, který na jednom místě zůstane pouze tehdy, když má za deštivého počasí možnost zajít do krytého akvaparku nebo do kina a vystřídat několik příjemných kaváren, řeku, hory nebo les k tomu přibírá především jako nutné, nikoli dostačující zázemí. Druhá možnost počítá spíše s lidmi, kteří si právě od tohoto ruchu chtějí odpočinout. Dilema, kam až v lákání turistů zajít, v Čechách řeší i místa, o jejichž atraktivitě není nejmenších pochyb.

36_tema_stransky10_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky10_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Pozor na převozníka
Vstup do Českého Švýcarska, nejmladšího českého národního parku a jedné z oblastí, která v posledních letech získává ocenění za rozvoj turismu, není lehký. Cestu z Hřenska lemují po obou stranách stovky stánků vietnamských trhovců, a jen co se návštěvník zbaví rozpačitého prvního dojmu, dorazí k přístavišti pramic u Tiché soutěsky.

Tady by měla začít skutečná nerušená romantika: úzký kaňon vede po průzračné řece Kamenici mezi vysokými skalami. Důstojný klid skal a téměř neslyšný pohyb lodi by mohly být účinným lékem na vzpomínku na příliš světský vzhled Hřenska. Ale „pramice“ je z plastu a tísní se na ní dvacet neustále fotografujících turistů. A navíc ji řídí převozník, který má potřebu turisty velmi svérázným způsobem bavit. Po prvních záběrech bidlem na zádi začíná okolní skalní útvary popisovat s vtipem podprůměrného lidového baviče a jeho výkon vrcholí u skály se zažloutlou zvápenatělou plochou, která podle něj připomíná „zajíce, který měl průjem“.

„Asi si to nacvičil tak před třiceti lety pro nějakou partu podnapilých východoněmeckých turistů a už u toho zůstal. Mrzí mě, že jsem nenašla dost síly, abych mu řekla, ať toho nechá. To byl normální teror,“ říká po vystoupení z pramice studentka Kamila, která sem přijela na čtyřdenní výlet s několika kamarádkami. „Nechápu to. První den máme zčásti zkažený.“

Vypadá to jako detail, ale svým způsobem je typický pro kraj, který teprve hledá svoji vlastní turistickou kulturu. „Tenhle region patří k nejchudším v Česku, zažil totální přervání tradic – po odsunu Němců sem po válce přišli úplně noví lidé, je tu jedna z nejvyšších nezaměstnaností a nejmenší vzdělanost,“vypočítáváMarek Mráz ve své kanceláři na náměstí v Krásné Lípě, městečku na východním okraji Českého Švýcarska. „A cestovní ruch je v podstatě jediná možnost, jak to tady trochu povznést.“

Mráz je ředitelem obecně prospěšné společnosti České Švýcarsko, která se ve spolupráci s národním parkem, krajem a obcemi stará o rozvoj turismu. Sídlo společnosti je v nově postavené budově – v přízemí je informační centrum, prodej map a suvenýrů i interaktivní moderně pojatá expozice o přírodě Českého Švýcarska. V kancelářích ve vyšších patrech vznikají projekty na rozvoj turismu a získání peněz od státu i Evropské unie. Tahle budova je tak jedním ze symbolů změny. Jedním z mála symbolů. Zbytek města jako by spíš patřil minulosti.

36_tema_stransky06_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky06_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Jager a Gottwald
Nedaleko sídla Českého Švýcarska, v rohu náměstí, postupuje stavba penzionu, vedle něj má vyrůst hotel a opodál stojí Továrna – zrekonstruovaná tovární budova s restaurací a fitnesscentrem. Mnohem víc budov je ale jen odleskem zašlé slávy prosperujícího průmyslového městečka s několika vyhlášenými textilkami, mezi nimiž získala proslulost především ta Jagerova, vyrábějící spodní prádlo. Z ní zbyla jen vila továrníka a komín. Což ještě není nejhorší případ – řada ostatních se prostě rozpadá. K malebnému lázeňskému turistickému centru má Krásná Lípa daleko. Připomíná spíš živoucí muzeum: četné proluky odkazují ke zbořeným domům, v nichž do války žili Němci, zchátralé továrny reprezentují průmysl, který už nikdo nepotřebuje a nelze jej oživit, rozestavěný penzion vypráví příběh o změně, která ještě nenastala.

„Spolu s městem jsme v posledních letech získali na rozvoj turismu dotace a granty za sto padesát milionů, na obec s necelými čtyřmi tisíci obyvatel je to obrovská suma. Něco šlo na Továrnu, něco na sportovní areál, něco na drobnější investice, ale stále je to jako kapka v moři,“ říká Marek Mráz. „Potřebujeme toho pochopitelně mnohem víc, aby se nám podařilo sem turisty nejenom přilákat, ale taky je tady udržet více dnů. To je zásadní – aby tu měli program na normální týdenní dovolenou, nejenom na víkendový výlet. Jestli se nám to podaří, rozhodne i o tom, nakolik turistický ruch tomuto regionu přinese ekonomické oživení.“

Neboli kolik tu zůstane z těch řádově sto miliard korun za dovolené. Nakolik ty peníze zabrání odlivu mladých vzdělaných lidí a zda alespoň trochu sníží zpravidla dvojnásobně vyšší nezaměstnanost ve srovnání s průměrem země.

Během letní sezony projde územím Českého Švýcarska přibližně šest tisíc lidí denně, přes třicet procent z nich jsou ale jednodenní návštěvníci. Přes dvě třetiny turistů jsou z Česka a v tom je z hlediska ekonomiky další problém – dvacet procent Čechů bydlí u známých nebo ve vlastních chatách a z těch zbylých vyhledávají dvě třetiny kempy nebo levnější ubytování v soukromí a v penzionech. Většina z nich tu utratí méně než 300 korun za den.

„Naším cílem je zaměřit se nově především na kultivované vzdělanější turisty ze střední a vyšší střední vrstvy, kteří vyhledávají kombinaci výletů do přírody a po kulturních památkách. Nejde nám o masovost, ta je ostatně v rozporu i s charakterem chráněné přírody, ale o změnu struktury turismu,“ vysvětluje Mráz a ukazuje objemné studie, které jeho organizace v posledních letech vytvořila. „Ale chybí nám stále řada podstatných věcí: kvalitnější ubytování, doplňkové služby – zejména možnosti koupání a zábava pro děti, jednotný marketing včetně takových věcí, jako je rezervační systém přes internet. Nedokážeme tu využít ani věci, které se přímo nabízejí – například místní zemědělské usedlosti pro agroturistiku.“

Hned v několika rovinách tu tedy téměř v laboratorně čistých podmínkách řeší otázku „co s dovolenou v Česku“. Mají k dispozici kus krásné přírody a polozapomenuté sudetské kultury a historie a donedávna k tomu neměli téměř žádnou infrastrukturu. Na tomhle základě zkoumají, co vlastně běžný turista potřebuje k tomu, aby ho bavilo někde zůstat týden, nakolik se to dá odhadnout a připravit, nakolik se to dá udržet v „šetrné podobě“, která zabrání tomu, aby se region přelidnil a ztratil tak právě ty charakteristiky, které v něm návštěvníci hledají: tedy ticho a klid, romantiku. A jestli a jak to celé může fungovat jako úspěšný byznys.

Je to vlastně pokus o kvadraturu kruhu: dokud nezůstanou turisté déle, nevyplatí se podnikání v turistickém ruchu natolik, aby lákalo nové lidi a investice, a tedy i nové nápady a lepší služby. A dokud tu takové služby nebudou, nezůstanou turisté déle.

„Snažíme se ten kruh přetnout na několika místech,“ vysvětluje Mráz. „Získáváme granty, vydáváme spoustu propagačních materiálů, vozíme místní podnikatele „na zkušenou“ do Německa nebo do Rakouska. Ale to všechno má samozřejmě svoje meze a nakonec se to láme na invenci podnikatelů – zjednodušeně řečeno, nemůžeme vzít za uzdu koně, který patří majiteli nějaké jízdárny, a nabízet turistům projížďku a upozorňovat na jeho farmu. To musí udělat sám.“

Kam zatím na této cestě region dospěl, může návštěvník posoudit například v nedaleké Doubici u místní vyhlášené restaurace a penzionu Stará hospoda. Je to právě jedno z míst, kam směřují rodiče s dětmi, které už nebaví pěší výlet nebo jízda na kole. Kolem restaurace je velký „zábavní park“ tvořený dřevěnými sochami – vedle sebe tu stojí Golem, Rumcajs, čarodějnice, Sněhurka nebo dinosaurus, všichni vyvedení v duchu estetiky zahradních trpaslíků. Děti mohou po sochách lézt, vystoupat mohou i na maketu Pravčické brány nebo se zhoupnout na figuře psa stojícího na pružině. Opodál pak stojí několik metrů vysoká socha Klementa Gottwalda, zřejmě převezená ze svého původního místa v nějaké místní návsi. Atmosféru výjimečnosti stvrzuje číšník, který se zákazníky hovoří drsně dotěrným způsobem: „Tak, co to bude, chlape? Platit? Jasně, tady máš nazpátek nějaký drobný, ať s nima můžeš machrovat.“

Restaurace bývá během vrcholu sezony zpravidla nabitá. „Jasně, děti tady nepochybně utrpí nějakou estetickou újmu, ale doufám, že je to nepoznamená na celý život. A celý den s námi prostě chodit nevydrží,“ hodnotí s úsměvem atmosféru Staré hospody třicátník, který sem dorazil s manželkou a dvěma malými dětmi. „Rodinná dovolená je vždycky nějaký typ kompromisu.“


36_tema_stransky07_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky07_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Dejte pokoj s reklamou
Jednou z oblastí, od níž se na začátku devadesátých let čekaly téměř zázraky, byla agroturistika. Pobyt na farmě se jevil jako ideální cíl pro turistu z města, Evropská unie byla navíc ochotna investovat do rozvoje venkovské turistiky miliardy eur, protože v ní viděla nástroj obnovy venkova. Zcela logicky: stále menší počet zemědělců uživí stále větší masu lidí, venkov se vylidňuje, půda leží ladem, krajina strádá. Očekávání se však nenaplnila: po několikaletém boomu nastal odliv zájmu turistů a o agroturistice se u nás dnes mluví a píše úplně stejně jako před deseti lety – jako o velké příležitosti.

Majitel ekofarmy v jižních Čechách František Špatný počáteční boom agroturistiky zažil, ale postupně dospěl k závěru, že věcem je třeba nechat volný průběh. Mimoděk tak zvolil jednu z možných strategií, jak ze své farmy vytvořit atraktivní místo.

Na to, co po komunistech zbylo z rodinné farmy nedaleko Bavorova, se pan Špatný vrátil hned v roce 1990 a začal tu chovat kozy a vyrábět sýr. O čtyři roky později poprvé nabídl i ubytování turistům. Velmi prosté – malou louku vyčlenil pro stany a karavany, v jedné z budov statku postavil sprchy, záchody, kuchyňku a společenskou místnost. Ceny tomu odpovídaly – za stan se platí stovka za noc. Přibližně z té doby také pocházejí jediné letáčky, které nechal vytisknout. Webová stránka byla aktualizována naposledy v okamžiku svého vzniku a je na ní navíc uvedeno nesprávné telefonní číslo. S propagací a marketingem si pan Špatný starosti nedělá.

„No jo, vždycky mě překvapí, jak se o nás lidi vlastně dozvědí,“ říká František Špatný u stolu pod obří lípou na dvoře statku. „Já pro to nedělám nic. Na internet nechodím, protože mám pocit, že to je požírač času, a já chci zůstat svobodný. Propagaci má teoreticky na starosti manželka, ale ta věnuje většinu času výrobě kozích sýrů a o nějaký nával turistů tak jako tak nestojí.“ Pan Špatný střídavě hladí dva vstřícné psy, kteří cizince spíš vítají, než aby vzbuzovali dojem hlídačů.

Práce je na farmě dost i bez turistů – osmadvacet hektarů luk, přibližně stovka koz, čtyři koně, výroba sýrů, které jdou na odbyt jak v malé prodejně přímo na farmě, tak i v luxusních pražských hotelech. V devadesátých letech tu ale přes vlažný přístup Špatných bylo v létě nabito. „To byla éra Holanďanů,“ připomíná pan Špatný. „Byli tehdy úplně nadšení českou krajinou, jezdili všude, a protože nás propagovala nějaká mezinárodní síť agroturistiky, jezdili i sem. Bylo tu v sezoně pořád deset stanů a nějaké karavany, třicet čtyřicet lidí. Pak si Holanďané začali kupovat vlastní domky a celé vesnice, začali to tady kolonizovat, prostě se usadili nebo možná nasytili, nevím, ale jezdit přestali. A Češi přijedou výjimečně.“

Paradoxně je pro určitou skupinu turistů právě ta opuštěnost farmy a její totální turistická „nekomerčnost“ tou nejlepší propagací. „Je pravda, že ti, kteří to tady už nějak našli a líbilo se jim tu, se vracejí,“ říká pan Špatný. „Asi jim vyhovuje i to, že se o ně nijak nestaráme a necháváme je na farmě dělat, co chtějí. Jsou prostě součástí místního života, v naprosté většině jsou natolik rozumní, že neudělají žádnou pitomost, takže když nechtějí, vůbec si jich nevšímáme.“

36_tema_stransky13_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky13_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Ideální kompromis
„Pomoc, pomoc! Vysadí mě někdo nahoru?!“ Asi pětiletý chlapec propadl mezi dvěma přes metr vysokými balíky slámy a nedokáže se vyškrábat zpátky. Netrpělivě čeká, až ho jeden z přihlížejících mužů vyzvedne. Nesmí totiž ztrácet čas – balíků je tady v několika řadách vedle sebe vyrovnáno mnoho desítek a oběhnout všechny není žádná legrace. Navíc dalších šest dětí jeho nezdar nijak nevyrušil a svůj vlastní běh nepřerušily. „To je hračka, kterou prostě nevymyslíte, tu musíte najít na nějaké louce na farmě. A děti tu vydrží běhat dlouhé desítky minut,“ říká jeden z mužů.

Kromě balíků slámy stojí na louce několik stanů a aut. Na jedné straně na ni navazuje další, mnohem rozlehlejší mírně zvlněná pastvina v dálce ohraničená lesem. Na druhé straně je vedle jízdárny pro koně nízká zídka, která vymezuje vstup do vnitřního prostoru farmy Špatných. Stačí přejít travnatý dvorek, na kterém paní Špatná věší prádlo, sejít po několika schůdcích a návštěvník se ocitne u jednoho z nejdůležitějších míst na farmě – u stolu pod obrovskou lípou. „Já jsem tu už potřetí a čím dál víc nabývám dojmu, že je to optimální místo pro takhle pojatou dovolenou,“ říká pod lípou Vítězslav Dohnal.

Je členem party šesti otců, kteří na farmu jezdí se svými dětmi. „Známe se už dlouho, nějaké cesty jsme podnikli ještě předtím, než jsme založili rodiny,“ doplňuje jej Václav Doucha. „Máme podobný styl, baví nás být v přírodě a myslíme si, že takový zážitek je dobrý i pro děti. Nejdřív jsme zkusmo objeli pár farem a tuhle jsme vybrali jako ideální kompromis – někde totiž nebylo skoro žádné zázemí, jinde to byl zbytečný luxus. Tady je to hodně přírodní a hodně svobodné a přitom je kde se umýt a schovat před deštěm.“

Dohnal a Doucha jsou právníci, s nimi je tu manažer, technik, programátor a bankéř. Muži jsou ve věku mezi třiatřiceti a čtyřiceti roky, dětem je od dvou do sedmi. „Samozřejmě to má i dva důležité vedlejší efekty – manželky si odpočinou od nás a od dětí a my si můžeme večer pořádně popovídat, na to se taky těšíme, protože se teď už nevídáme tak často jako dřív,“ dodává Doucha.

Stůl pod lípou je zjevně jedním z center, odkud vychází program dovolené. Slouží jako místo pro odpočinek, svačiny i meditace. Také jako pozorovatelna, odkud je možné sledovat asi deset metrů vzdálenou ohradu s kůzlaty, mezi kterými děti tráví dlouhé hodiny. „Krmí je, hrajou si s nimi, úplně je to fascinuje. Špatní jim nechávají naprostou volnost a my vždycky jenom lovíme v paměti, jestli nám přece jen náhodou neříkali, že kozy je možné překrmit,“ usmívá se Pavel Doucha. „Koza je pro děti výborné zvíře, je vstřícná, zvědavá a má přitom tu správnou velikost, takže není třeba se bát, že dětem ublíží.“

36_tema_stransky08_R34_2009_s.jpg
36_tema_stransky08_R34_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Jen na kozy a na balíky slámy ale otcové nespoléhají. „Jsme vybaveni i pro případ, že bude zapotřebí nasadit větší pestrost,“ hodnotí programovou nabídku Dohnal. Výbava zahrnuje trampolínu o průměru přes tři metry, která je téměř konkurenceschopná balíkům slámy, scénář „bojovky“, jež se bude odehrávat v nedalekém lese cestou k místní zřícenině, nebo zásobu prostěradel a „patlacích“ barev, které je na látku možné nanášet rukama, případně celým tělem a vytvářet tak originální artefakty bez ohledu na věk tvůrce.

„Samozřejmě se tady musíte zbavit přílišné úzkostnosti,“ pokračuje pod lípou Vítězslav Dohnal. „Když jsem tu byl poprvé, byl synovi rok, byl poprvé od mámy, bez kojení, ve stanu. Zvykal si on, zvykal jsem si já. Teď jsou mu tři a já musím akceptovat, že ne vždycky vím, kde právě je, a vycházet z toho, že je s ostatními dětmi nebo s někým z dospělých. Máme rozdělené strážní služby a můžeme se na sebe vzájemně spolehnout, což je podstatná součást toho, aby tady děti zažívaly opravdovou volnost a mohly se bavit spolu.“

Ke skupince pod lípou se přidává manažer Jan Filipi. Strážní služba mu skončila, všechny děti se přesunuly ke kozám. Trochu neochotně přiznává, že s manželkou vyzkoušeli už i hotel u moře. „Děti voda baví, to je jasné. Ale pro mě to byl spíš děsivý zážitek,“ popisuje. „Nejhroznější masakr jsou animační programy pro děti, to je opravdu mučírna. A celé mi to přišlo jako taková dost nechutná továrna na výrobu odpočinku. Rozhodně to není moje první volba.“

Ostatní muži souhlasně přikyvují a pomalu se odhodlávají přerušit klidné posezení a pustit se do závěrečné fáze dnešního dne – připravit ohniště, nanosit dříví, opékat buřty a uspat děti. „Je nám tu prostě dobře. Nemáme nic proti tomu, ja k tráví jiní lidé dovolenou, je to pochopitelně jejich věc,“ shrnuje svoje pocity Pavel Doucha. „Jenom to vidíme trochu jinak. Hodně lidí intenzivně maká na tom, aby tu dovolenou měli co nejluxusnější a nejkomfortnější. My hledáme nějakou rozumnou formu opaku.“

On-line rozhovor s Markem Mrázem ze sdružení České Švýcarsko - 27.8. od 15:00.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte