Kultura Knihy

CHRISTINA DOMESTICA A LOVCI DUŠÍ

Cimpoeşův úspěšný román je hlavně groteskním podobenstvím

Není běžné, aby byl spisovatel v cizí zemi známější než doma. U rumunského spisovatele Petra Cimpoeşu tomu tak donedávna bylo. Zatímco v rodném Rumunsku nepatřil k zrovna oceňovaným či populárním spisovatelům, v Česku se jeho román Simion Výtažník v překladu Jiřího Našince stal v soutěži Magnesia Litera „Knihou roku 2007“. Teprve s posledním románem Christina Domestica a lovci duší se spisovateli podařilo překročit bludný kruh a vydobýt si nejen všeobecné uznání rumunských kritiků, ale i několik literárních cen a vlnu čtenářského zájmu.

Reklama
Reklama

49_cimpoesu_R33_2009_s.jpg
49_cimpoesu_R33_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Odborník na petrochemii
Petru Cimpoeşu (1952) vstoupil do literatury na počátku osmdesátých let jako příslušník generace „osmdesátníků“ vyznávajících otevřenost vůči soudobému uměleckému dění kdekoli na světě (nejen ve Francii, jak bývalo v Rumunsku zvykem), k novým modelům a módám, volnost v zacházení s tradicí a odmítání jakýchkoli tematických nebo jazykových tabu. Přestože měl zájem o filologii, z praktických důvodů se rozhodl pro studium na Vysoké škole báňské, stal se inženýrem v oboru petrochemie a řadu let pracoval mezi těžaři na ropných polích. Současně však psal a vydával krátké i rozsáhlejší prózy, v nichž se postupně utvářela jeho specifická vypravěčská metoda mísící záběry z reálné současnosti s prvky fantazie a absurdity, které ji neoddělitelně prostupují.

Výchozí formulí posledního Cimpoeşova románu je literatura faktu, protože je však spisovatel ironikem se sklonem k mystifikaci, jde o „fakta“ fiktivní. V části nazvané Předehra je čtenář s veškerou seriózností populárně-vědecké práce uveden na „málo známý sopečný ostrov v jižním Tichomoří“, jenž se v šedesátých letech minulého století stal majetkem rumunského státu, avšak po předchozím majiteli tu zůstala americká vojenská základna. Rolandův ostrov samozřejmě nenajdete ani na nejpodrobnější mapě, o přesvědčivosti autorovy fikce však svědčí to, že po něm někteří čtenáři skutečně pátrali. Rámec literatury faktu posiluje množství odkazů na skutečné politiky (Nicolae Ceauşescu, Charles de Gaulle, Fidel Castro), události (návštěva Richarda Nixona v Bukurešti), vědecké poznatky (Planckova konstanta), vynálezy a objevy (radar, laser, klonování). Ve výsledku jde však vždy o ironickou mystifikaci – jako například: „Téhož roku vydalo nakladatelství Nemira práci Michela Houellebecqa (francouzského biologa původním jménem Michel Djerzinski) Elementární částice, ve které se doporučuje naklonovat nový rozumný druh androgynního humanoida…“
Dřevěný jazyk
Kostru pseudofaktičnosti autor postupně obaluje vrstvami odkazujícími ke společenskému románu, novele s tajemstvím, špionážnímu thrilleru a science fiction – to vše okořeněno groteskou a absurditou. Titulní postavu, mladou ženu Christinu, sledujeme střídavě v její domácnosti, již sdílí s manželem Vikem, kapitánem z vojenského skladu, malým synkem a chůvou, a v jejím zaměstnání rozhlasové redaktorky, pídící se po senzacích, jako je invaze mimozemšťanů nebo „nebezpečí, které s sebou nese posun zemských pólů“. Na americké základně přijde jeden vojín bleskovým řezem o hlavu, která zmizí v útrobách neidentifikovaného létajícího objektu.  Mimozemšťané se infiltrují do mozku příslušníků pobřežní ostrahy a telepaticky je ovládají. Vládce ostrova císař Roland I. jedná s vládou o tom, jak „vyřešit problém invaze UFO a nenastolit při tom diktaturu“.

Je marné pokoušet se o shrnutí děje, neboť syžet se neustále rozbíhá do dalších a dalších linií, z nichž některé se dále rozvíjejí, případně protínají s statními, jiné končí víceméně do ztracena. Funkčnost mnohých epizod je navíc problematická a pro čtenáře může být i únavná. Jako kdyby autor honil příliš mnoho zajíců najednou. Vítaným osvěžením je proto Mezihra, obsahující fragment z fiktivních pamětí Nicolae Ceauşeska, v němž autor nejen vystihl manipulativnost ideologie jeho „zlaté epochy“, ale především si vtipně pohrál s dobovým byrokratickým vyjadřováním, jemuž Rumuni říkají dřevěný jazyk („limba de lemn“, podle francouzského „la langue de bois“).

Od bezobsažných hesel jako „vzestup naší vlasti vstříc novým vrcholům civilizace a pokroku“ dospívá megalomanský státník k tvrzením, v nichž jako by ožíval duch zakladatele rumunské absurdní prózy Urmuze: „…metalidé budou planetu zalidňovat postupně a nastolí ten pravý komunismus, o jakém snili Marx, Engels a Lenin. Protože pravý komunismus nemohl být vybudován právě kvůli lidem!“ Jazykový humor je ostatně pro Cimpoeşa příznačný. Závěrečná Dohra vrací děj z Rolandova ostrova hemžícího se špiony a mimozemšťany do Rumunska současnosti.

Satirik Cimpoeşu se opět stává oním neodolatelným bezprostředním pozorovatelem a glosátorem, jak jej známe ze Simiona Výtažníka. Neujde mu nic: rumunská národní mentalita, pozůstatky totalitní minulosti, pseudohistorické výklady prosincové revoluce 1989 ani naivní víra ve spasitelnost kapitalismu.

PETRU CIMPOEŞU: CHRISTINA DOMESTICA A LOVCI DUŠÍ
Přeložil Jiří Našinec, Havran, 304 stran.

PŘEČTĚTE SI UKÁZKU (v pdf).

Autorka je romanistka.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte