Kultura Knihy

NEPŘÍTEL, PŘÍTEL, CTITEL, MILENEC, MANŽEL

Povídky Alice Munroové a její citová zkušenost

49_munroova_R31_2009_s.jpg
49_munroova_R31_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Ještě počátkem 60. let si nikdo v Kanadě nedokázal představit, že by se psaním beletrie dalo uživit. Zhruba ve stejné době ale vláda ve snaze posílit pocit národní identity začala podporovat jak literární časopisy, tak kulturní pořady v rádiu, přičemž nečinila rozdíl mezi autory a autorkami, už proto, že Kanada žádné spisovatele tehdy prostě neměla. Stát se spisovatelkou v Kanadě bylo tudíž podle názoru Alice Munroové snazší než třeba ve Spojených státech nebo v Austrálii.

Reklama
Reklama

K mezinárodní slávě pak Munroová vykročila v roce 1977, kdy jí vyšly první povídky v prestižním časopise New Yorker. Dodnes se téměř každoročně objevují také v antologiích Nejlepších amerických povídek roku, odkud logicky vedla cesta až k mezinárodní Bookerově ceně, kterou spisovatelka obdržela letos v květnu. Nakladatelství Paseka si tedy vydání titulu Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel, autorčiny desáté knihy z roku 2001, nemohlo načasovat lépe. Nebyla to však pouhá šťastná náhoda: již před šesti lety Munroovou představilo českým výborem Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky.

Zkušenost bez příkras
Alice Munroová (1931) vyrůstala v rodině farmářů chovajících lišky a drůbež. Když studovala anglickou literaturu, musela zároveň pracovat v knihovně a jako číšnice, nicméně ve dvaceti se vdala a brzy poté porodila tři dcery. Krátké prózy psala, když spaly nebo mezi vařením, a podobně jako Virginia Woolfová – kterou mimochodem velice obdivuje – měla přejícího manžela, s nímž též zakládala knihkupectví. Na rozdíl od Woolfové si však nikdy nevedla deník – neměla na to čas ani energii. Veškerou svou citovou zkušenost investovala přímo do povídek, které jsou do jisté míry autobiografické: zachycují emoce Alice coby dítěte, dospívající dívky, univerzitní studentky, manželky a matky.

Prózy Munroové nelze jednoznačně označit za feministické, třebaže hrdinkami jsou bez výjimky ženy. Sama autorka přiznává, že žádnou feministickou teorii pořádně nezná – feministkou je pouze přesvědčením, že zkušenost žen zobrazovaná bez příkras je důležitá. Musíme-li už Munroovou někam zařadit, mnohem smysluplnější je nazvat ji v tom nejlepším smyslu regionalistkou, která pro zemědělské Ontario a západní pobřeží Kanady udělala totéž, co pro americký Jih Eudora Weltyová, Flannery O’Connorová a Carson McCullersová nebo pro rodné Irsko Edna O’Brienová a William Trevor (právě je ostatně autorka uvádí jako rozhodující vlivy na svou tvorbu).

Po formální stránce se prózy Munroové vyznačují hovorovostí, mluvním spádem a nezřídka zpovědním tónem. Postavy jako by si navzájem vyprávěly příběhy svých životů, a jak autorka podotkla v nedávném rozhovoru, zatímco ženy si povídají o porodech, nemocech nebo o tom, jaké to bylo vychovávat děti, muži rozprávějí o lovech, zážitcích z války nebo o tom, jak se pohádali s policistou. Když si žena trpící sklerózou opatřuje šuplíky nápisy, manželovi se obratem vybaví historka, jak Němci za války na československých hranicích vybavovali psy cedulkou Hund.

V intimitě
Pokud se v textu objeví nějaký ornament, je to z přírody odpozorované přirovnání („jako by jím projel sesuv půdy“) a pozornost se upírá především na ústa hovořícího protějšku („zuby měla v ústech natlačené dopředu, jakoby připravené na hádku“ či „rozjařeně vycenila zuby“). Autorka tak mistrně evokuje blízkou i vzdálenější fyzickou realitu včetně extrémního počasí, které rázem dokáže změnit lidský osud, a zároveň přesně pozoruje pohyb kanadské společnosti. Stejně jako v USA je to společnost přistěhovalecká, v níž se v někdejších domovech metodistů a presbyteriánů usadili Řekové či imigranti z Trinidadu, a nikoho tu nepřekvapí lékař původem ze Sýrie nebo Jordánska.

To vše ale sledujeme jakoby v pozadí. Munroová se totiž cíleně zaměřuje na intimní problémy vztahů mezi muži a ženami včetně sexu, který v 60. letech bouřlivě vtrhl též na půdu kanadských univerzit, zatímco generace matek ho stále dělila na okázalý, pokoutní a řádně manželský (třebaže se proslýchaly „historky o holkách na internátních školách, které si to dělaly rukojetí kartáče na vlasy“). Autorčini muži si pak zpravidla potrpí na intelektuální debaty, zatímco ženy prožívají tragédie v reálném životě: právě ony utírají „chvějící se třaslavé uslintané brady staroušků“.

Prózy Alice Munroové, to je nepřikrášlená a přitom stylisticky mistrně zvládnutá skutečnost, citlivě a pozorně prožitá až do krutých hloubek. A to vše bez jediné postmoderní hříčky. Není náhoda, že ji kritici za oceánem – v čele s americkou židovskou spisovatelkou Cynthií Ozickovou – nazývají „naším Čechovem“. Má s ním společný nejen důraz na detail, ale také melancholii zvolna se proměňujících vzpomínek, neshledání, míjení, neřešitelných a bolestných paradoxů, kterých je – ať to chceme vidět nebo ne – život plný.

PŘEČTĚTE SI UKÁZKU (v pdf).

ALICE MUNROOVÁ: NEPŘÍTEL, PŘÍTEL, CTITEL, MILENEC, MANŽEL
Přeložila Alena Jindrová-Špilarová, Paseka, 320 stran

Autorka je amerikanistka působící na FF UK a NYU v Praze.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte