Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Česko

Smutný ostrov

Československo 1989, díl první: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika

Československo 1989: Smutný ostrov
Československo 1989: Smutný ostrov • Autor: Tomki Němec


29. června 1989 vznikla slavná petice Několik vět, která vybízela komunistickou vládu k propuštění politických vězňů a návratu občanských svobod. Dnes se nám může s odstupem času zdát, že právě toho léta se rozhodovalo o pádu československého komunismu. Není to tak úplně pravda. Ještě dlouho po Několika větách mohli posluchači Svobodné Evropy slyšet ironické poznámky o Československu jako o „ostrově mírně zmodernizovaného stalinismu“ nebo o „smutném ostrově“. 

Při příležitosti 25. výročí sametové revoluce jsme zpřístupnili dvacetidílný seriál Respektu z roku 2009 o obyvatelích tohoto „ostrova“ v posledním roce před velkým třeskem, tedy v roce 1989. V prvním díle se podívejme, proč zrovna „smutný ostrov“. 

Reklama
Reklama

Jen naprostý ignorant mohl na začátku roku 1989 tvrdit, že se nic neděje. Čeští disidenti měli za sebou první povolenou demonstraci na pražském Žižkově. Ve stejném měsíci, tedy prosinci 1988, přestal režim rušit vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky – zřejmě na pokyn z perestrojkové Moskvy. V lednu přijel do Prahy šéf polských komunistů Jaruzelski svým zkoprnělým českým soudruhům vysvětlovat, proč je dobré jednat s opoziční Solidaritou.

Ve stejnou dobu pak několik tisíc demonstrantů žilo týden svůj sen o sesazování režimu při demonstracích k dvacátému výročí upálení Jana Palacha. Kromě jednoho dne, kdy režim překvapivě proti demonstrantům nezasáhl, byly demonstrace několika tisíců převážně mladých lidí tvrdě rozehnané a s víkendem bez efektu a výraznější veřejné podpory skončily.


V Československu byl tehdy u moci nepříliš inteligentní, dost směšný a ideologicky zcela strnulý Miloš Jakeš, kterého si jako kompromis o dva roky dříve vybrali zdejší stalinisté a vlažní vyznavači Gorbačova. Jakeš a jeho kolegové v pozadí neměli v plánu nic na svém vládnutí měnit – i díky slibu od Rusů, že navzdory jejich „blbnutí“ s perestrojkou se československý, z roku 1968 přežívající okupační režim žádného mocenského zemětřesení bát nemusí. Na druhou stranu bylo ale také zřejmé, že na ruské tanky už východoevropští stalinisté spoléhat nemohou.

Koho měli proti sobě? Historik Jiří Suk ve své pozoruhodné knize Labyrintem revoluce uvádí, že proti režimu na začátku roku 1989 stála asi pětistovka aktivních odpůrců a zhruba pět tisíc „sympatizantů“, kteří docházeli na demonstrace a podepisovali příležitostné petiční listiny – například za propuštění politických vězňů. Zatímco v Polsku a Maďarsku se formuje politická opozice, v Československu jdou věci o poznání pomaleji.

Nejdůležitějším opozičním krokem je stále Charta 77, neboli dvanáct let stará výzva intelektuálů (později podepsaná osmnácti sty lidmi) směrem k režimu, aby dodržoval své vlastní závazky ohledně ochrany lidských práv. Mezi disidenty panuje pocit, že tento dokument již vzhledem ke svým zcela nepolitickým ambicím nevyhovuje novému vývoji a že je třeba pokročit dál, nemohou se ale dohodnout jak. Vydávané, napříč disentem podporované dokumenty nepřesahují polohu analýz společenských problémů (příklad studie o romské otázce) a výzev šéfům režimu k jednání s opozicí.

Tak tomu je i v dalších měsících. Během zimy a jara vzniká petice na propuštění Václava Havla z vězení (byl zatčen a odsouzen na devět měsíců kvůli položení květin na místě, kde se upálil Jan Palach). Dál se objevuje petice za kandidaturu Havla na Nobelovu cenu. Petice se sice dostávají mezi umělce a vědce, tedy do prostředí, kde předtím sbírání podpisů pod cokoli „protistátního“ nemělo kvůli strachu o místo a o kariéru šanci.

V případě petic za relativně známého Havla sice podpisy na arších přibývaly, i tak šlo ovšem řádově jen o tisíce zúčastněných. Historik Jiří Suk k tomu i na základě archivních dokumentů píše: „Je zřejmé, že přední muži starého režimu dosti nadhodnocovali sílu a vliv občanských iniciativ. Považovali je za cílevědomou a organizovanou politickou opozici (kterou ve své podstatě nebyly), zaměřenou na převzetí moci (o niž reálně neusilovaly).“

Máme demonstrovat?
V polovině května je po mnoha výzvách ze Západu nemocný Havel podmíněně propuštěn z vězení. „Venku ho čekala jiná realita,“ píše Suk. „Od lednových událostí se již společnost nevzepjala k podobné kumulaci občanských nepokojů; byla prostoupena zvláštní předrevoluční strnulostí a nejasným očekáváním.“ Exilový slavista Antonín Měšťan tento stav v jednom ze svých textů čtených na Svobodné Evropě nazývá „rovnováhou strachu“: opozice se bojí, že po snaze o nastolení svobody bude následovat masakr (jako v Číně), komunistická moc se naproti tomu bojí výbuchů nespokojenosti a protestů lidí.

Do této strnulosti přichází petice Několik vět. V čele příprav stojí opět Havel a zaznamenává nečekaný úspěch – čtyřicet tisíc podpisů včetně několika celebrit normalizační televize. Jména se četla v dlouhých blocích na Svobodné Evropě či Hlasu Ameriky a člověk ponořený do víru událostí mohl mít chvíli pocit, že se děje něco rozhodujícího. Zvlášť když v Maďarsku se v té době komunisti sami rozhodli ukončit svůj monopol moci a z Polska – pro Jakeše a spol. jistě jako špatný vtip – přijeli na oficiální návštěvu v rámci státní delegace i bývalí disidenti, v té době již úctyhodní členové nového rodícího se polského demokratického establishmentu.

Jenže v Československu se dál nic hmatatelného nedělo. Úspěch Několika vět se nijak neprojevil na dalších protirežimních akcích – demonstracích pořádaných 21. srpna a 28. října. Dál na ně chodilo jen několik tisícovek odvážných, navíc mimo tato „osvědčená“ výročí se nikdo demonstrovat ani nepokusil. Nad pořádáním pouličních protestů dokonce panoval v disentu jistý rozkol. Před 21. srpnem se objevily zprávy (evidentně dezinformace StB), že policie demonstranty tvrdě zmasakruje.

Václav Havel na to reagoval výzvou, aby lidé na Václavské náměstí raději nechodili. Naopak mladí disidenti sdružení do nových spolků jako České děti, Nezávislé mírové sdružení nebo Klub Johna Lennona naopak viděli v protikomunistických demonstracích tu pravou cestu ke svržení režimu a také posílení občanského sebevědomí. Ale nejen oni. „Jednoho dne zjistíme, že kolem nás nejsou dráty, jsme svobodní a vůbec nic jsme pro to neudělali,“ psal tehdy další zastánce demonstrací a odpůrce dialogu s „nelegitimním režimem“ Jan Ruml v ilegálním měsíčníku Sport.

Tento pocit zesílil ještě více po obsazení německé ambasády v Praze východoněmeckými běženci. I východní Němci nakonec souboj se „svým“ mimořádně represivním režimem vedli k vítěznému konci, emigranti triumfálně odjížděli speciálně vybaveným vlakem na Západ, v Berlíně a Lipsku se začínalo masivně demonstrovat, v Česku ale pořád nic. Podle Suka zůstávali poměrně v klidu i zdejší šéfové režimu, protože pořád věděli, že český disent je slabý, slovenský téměř žádný. „Až v hrozícím pádu šéfa NDR Ericha Honeckera viděli riziko. Do té doby snili o konzervativní komunistické ose Berlín–Praha–Bukurešť a pádem Berlína to už nebylo možné,“ říká Jiří Suk.

Nikdo nevěřil
„Československá opozice je přes zvýšenou aktivitu v poslední době opozicí roztříštěnou, nejednotnou, bez politického programu. Podle názorů většiny pozorovatelů v Praze je příliš slabá na to, aby donutila vedení ke kompromisům,“ psal ještě na začátku listopadu vcelku přesně jeden z nejlepších světových deníků Neue Zürcher Zeitung. Nutno dodat, že zdejší opozice nikdy za normalizace nebyla programově politická a chyběl jí i jasně deklarovaný opoziční vůdce. Přirozeným lídrem byl jedině Havel. Jako takového jej uznávaly všechny proudy disentu od vyléčených komunistů přes katolíky až po kulturní, antikomunisticky laděný underground. Znali jej v cizině. Problém pouze byl, že Havel sám sebe jako politického vůdce neviděl.

„Chci být spisovatel, je to mé původní povolání. Celý život nedělám nic jiného, než že píšu. … Prostě píšu pravdu a tento holý fakt ze mě udělal jakousi politickou veličinu nebo politický fenomén,“ prohlásil Havel v červenci ve Svobodné Evropě. V rozhovoru pro ilegální Sport pak novinář a pozdější zakladatel Respektu Ivan Lamper Havlovi namítl, že se zříká společenské odpovědnosti a že pokud bude trvat na své „nepolitické politice“, zachová si sice společenský vliv, ten ovšem bude „nevypočitatelný a neregulovatelný“. „Nejsem odpovědný za morální a politický stav společnosti, která se musí sama politicky strukturovat,“ odpověděl Havel.

Bez tmelící osobnosti se disent rozbíhal příliš mnoha směry. Levicová Obroda zahrnující komunisty z roku 1968 začínala pomalu jednat s režimem, lidé jako Petr Pithart mluvili o pomalých, postupných krocích. Byly tu nesmělé politické projekty jako Hnutí za občanskou svobodu Rudolfa Battěka, Demokratická iniciativa Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala nebo plány na konzervativní stranu kolem Václava Bendy a Pavla Bratinky.

Z dnešního pohledu se může zdát divné, proč nevzniklo nějaké jednotné opoziční hnutí, které by představilo politický program, třeba i požádalo o registraci, nabídlo se zájemcům z šedé zóny. Zkrátka platforma, která by byla protiváhou komunistů, něco jako později Občanské fórum. Jan Ruml k tomu říká: „Takovou koncepci jsme neměli, chyběla dohoda, jak postupovat. Nikdo ani nevěřil, že by mohl režim v blízké době padnout.“

Českým disidentům navíc až do poslední chvíle – a navzdory Několika větám – chyběl jakýkoliv důkaz o tom, že je lidé podporují. Češi totiž zůstali nehybní i po německém probuzení v říjnu 1989. „Nutné jsou vzpoury, stávky, revolty,“ psal v komentáři pro Svobodnou Evropu Pavel Tigrid do ztichlého Československa.

Organizátoři Několika vět ale čekali s demonstrací na další výročí – 10. prosinec, Den lidských práv – i kvůli obavám, že mimo významný den by se lidi k protestu nesešli. Jak známo, probuzení nakonec přišlo ve chvíli, kdy jej nikdo nečekal.


Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

2007-1057-vobr-svehla.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2095
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte