O dvouhodinovém dokumentu režiséra
Roberta Sedláčka
a reportéra
Michala Kubala
V hlavní roli Gustáv Husák, který uvedla ČT 2 ve středu 22. dubna, přinesli informace skoro všechny deníky i někteří novinoví sloupkaři. A jistě po zásluze. Podobných filmů mapujících životy někdejších předních komunistů, ostatně jako jejich kvalitních knižních biografií, se v Česku nedostává ani dvacet let po pádu bývalého režimu a zpřístupnění archivů.
Je proto dobře, že takový dokument o ambiciózním slovenském politikovi, jenž se stal symbolem normalizace, vznikl. S jedinou výhradou. Kouzlem nechtěného nabídl i pohled na zvláštní transformaci normalizátorů, kterou recenzenti a komentátoři Husákova životního příběhu o fanatické oddanosti jedné pravdě a oportunismu opomněli. Svým způsobem jde o kafkovskou proměnu opačným směrem. Z nevábného ošklivého hmyzu se stane člověk. V dokumentu to nebyl filmový trik, který z bývalých šedivě stejných nomenklatur udělal lidi, ale působení nemilosrdného času, a především ztráta moci.
Když divák na obrazovce pozoroval opálené a podle všeho dobře živené československé soudruhy Lubomíra Štrougala, Petra Colotku, ale i jejich sovětského kolegu Michaila Gorbačova, vypadali jako sympatičtí staříci, kteří kdesi v parku na lavičce vzpomínají na dobrého parťáka Gustu. Mluvili totiž normálním jazykem, dokonce se usmáli, zasnili. Nepředstavitelné v dobách stranických sjezdových tribun, odkud orwellovským newspeakem slibovali nebe na zemi a do pekel zatracovali jinak smýšlející.
Obdobně by určitě hovořil Husák, kdyby se filmu dožil. Proč si na něco nebo někoho hrát, jestliže už o nic nejde, a především za vlastní minulost nic nehrozí? Při podobných dokumentech, byť monotematických, by mělo být proto pravidlem vzpomínky komunistů konfrontovat s tím, čím hrozili z tribun. Pro ty, co zapomněli anebo je nepamatují.
Jestliže dlouholetý ministr vnitra a předseda federální vlády Štrougal ve filmu mimo jiné tvrdí, jak si s Gustou dělali z Brežněva legraci kvůli jeho kritickým telefonátům, možná je to pravda, ale v praxi to znamenalo další vyhazovy z práce, ne-li zavírání. A to už žoviální důchodce neřekne. Hluboká proměna se tedy určitě nekonala.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
