Vývoj Evropy koncem 90. let se mi zdál kuriózní. Východní superstát se rozpadal na jednotlivé země a Evropské společenství naopak nabralo na síle. Myslel jsem si, že západní Evropa šlape špatným směrem právě proto, že pokus nastolit jediné centrální společenství ztroskotal. A přesně na tom nejcitlivějším: na svobodě člověka.
Svobodu člověka chápu také jako svobodu národů. Stav, kdy jeden národ obývající jedno území je podmaněn národem jiným obývajícím jiné území, je nepřirozený. V dějepise se učíme podobu světových map, aniž bychom pořádně věděli, kdo skutečně na těch pestrobarevných ostrovech žije. Například až tady jsem poznal Slováky. Přes nostalgii po Československu vím, že vztah Čechů a Slováků nebyl nikdy tak dobrý jako teď. Pojem národ je nebezpečný, jeho jménem se i válčí. Válka v bývalé Jugoslávii je ukázkou toho, co Evropa zažila mockrát.
Integrace Evropy je možná jen na základě svobodné vůle Evropanů. Dnes je základní podmínkou k míru ekonomický blahobyt, ale také pocit sebeurčení, kdy to, co máme, jsme si vydobyli sami nebo v rovné spolupráci s jinými. My lidé se usadíme, množíme se a tvoříme svou kulturu a svůj domov. Takové místo chceme spravovat, pečovat o něj, určit jeho podobu, hranice. Hranice dnes padají a integrace je krok k vyššímu stupni soužití národů. Ale Baskové, Katalánci, Vlámové, kosovští Albánci i srbské enklávy jsou příklady jisté nepřirozenosti. Žijí na svém „cizím“ území a jiní určují jejich osud. Všichni jsou něčím specifičtí. Nezávislost Kosova je nevyhnutelná i přes historickou nostalgii a uctívání prostoru, kde se odehrála pro Srby významná událost. Každý národ či etnikum chce integraci s jinými, teprve když překoná vlastní egoismus. Musí ale najít identitu v prostoru, který obývá, bez ohledu na to, kdo tam předtím žil. Identita se rodí díky seberurčení. Země patří těm, co na ní žijí, a to je skrytá, hnací a mocná síla. Srbové nepochopili, že malý demografický růst jim jednou předloží účet.
Platí tedy, že čím větší blahobyt, tím větší individualismus. Čím větší individualismus, tím menší chuť založit rodinu a mít děti. Nedivme se, že ten prostor začínají obývat jiní. Až ti jiní budou prosperovat, tak je třeba potká totéž. Evropa se dnes potýká s něčím podobným a jednou ji může potkat tentýž osud. Mimochodem, nebylo by od věci, kdyby historikové a etnologové experimentálně vytvořili etnograficko-národnostní mapu skutečné integrované Evropy bez hranic.
Autor je chilský spisovatel, žije a podniká v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
