2008-2541-mobr-16Amala00R472008n.jpg
2008–2541-mobr-16Amala00R472008n.jpg • Autor: Respekt

2008-2541-vobr-16Amala00R472008.jpg
Fotografie: Roald Ferdinandovič Piskoppel. – Autor: Archiv • Autor: Respekt

Počátkem listopadu udělal brněnský městský soud to, co dělá běžně, odročil stání v jednom obchodním sporu. Strany se zřejmě dohodnou na smíru, oznámil několika čekajícím novinářům soudce. A opravdu. Po letech zaklínání, že je to „vyloučeno“, se český stát podle informací Respektu v těchto dnech dohodl se švýcarskou firmou SPB Consorcium a uznal oprávněnost její osmdesátimiliardové pohledávky po zkrachovalé Investiční a poštovní bance. Dost velký šok pro daňového poplatníka. I když zaplatíme jen část z požadované sumy, bude to pořád ranec peněz.

A tím to nekončí: stejná firma požaduje v jiném sporu dalších čtyřicet miliard korun z erární pokladny – a i tady se dá očekávat dohoda a placení. Existuje přitom velmi pravděpodobná možnost, že tyto peníze skončí na kontech ruské tajné služby, aby se z nich financovaly operace na území Česka. V pohledávkách po IPB, s nimiž se dnes majitelé obracejí na soud, přitom nejde o žádné skutečné dluhy; žadatelé uplatňují nárok na jakési předpokládané zisky, kterých by prý banka mohla podle složitých výpočtů dosáhnout, kdyby na ni stát před osmi lety nevyhlásil nucenou správu.

Prostě řadový právník

Budova elektrárenského kolosu ČEZ kousek nad Václavským náměstím. Vrátný nás pouští do útrob domu se spletitými chodbami překvapivě bez jakéhokoli doprovodu. Po pěti minutách bloudění nacházíme zastrčenou kancelář společnosti Gazprom Export. Sporé vybavení, na stěně fotografie Putina, překvapivá skromnost na to, že jsme navštívili pražského představitele jednoho z nejmocnějších podniků na světě.

Vitální šedesátník Roald Piskoppel nám nabízí čaj. „Co po mně potřebujete?“ ptá se česky s lehkým ruským přízvukem. Otázka je zbytečná. Piskoppel už pár dnů ví, že nás zajímá role Gazpromu v nárocích švýcarské firmy SPB na tuzemské státní miliardy. Dva dny předtím jsme se sešli s Hugem Kysilkou, šéfem tuzemské plynařské společnosti Vemex, ve které má Gazprom výrazný podíl, a položili jsme mu tu samou otázku. Od něj jsme žádnou odpověď nedostali, ale doporučil nám, abychom se obrátili přímo na zástupce Gazpromu, a pak svého „nadřízeného“ evidentně informoval.

„Gazprom má zájem o dobré vztahy s vaší vládou, proč by se angažoval v nějakých sporech o IPB?“ vraští čelo Roald Piskoppel. Další otázka jej však překvapí a manažer Gazpromu vypadne na chvíli z role bodrého a vstřícného zástupce světové velmoci. Ptáme se ho totiž na švýcarského právníka Ivo Bechtigera. Tento muž je významnou postavou Gazpromu na západ od ruské hranice. Zasedá nejen ve statutárních orgánech švýcarské filiálky Gazpromu, ale spolu s Gerhardem Schröderem je i v německém Gazpromu, nejvýznamnějším západním spojenci „kremelského“ plynařského gigantu. A teď to hlavní: Bechtiger je statutárním představitelem švýcarské společnosti SPB, která zřejmě letos koupila pohledávky po IPB a nyní se soudí celkem o sto dvacet miliard s českým státem.

Roald Piskoppel zvedá telefon, s někým se tiše radí, a pak říká: „Bechtiger pro nás pracuje, je to náš právník, jestli koupil pohledávky, je to jeho soukromá věc. S Gazpromem to nemá nic společného, pan Bechtiger je pouhý řadový advokát.“ Na námitku, že člen statutárních orgánů německého Gazpromu není jen tak nějakým „řadovým zaměstnancem“, pan Piskoppel neodpovídá. „To si udělejte sami,“ odmítá pak žádost, jestli by nemohl „svého“ zaměstnance požádat o vysvětlení, proč se o pohledávky zajímal a jak se o nich vůbec dozvěděl. Námitku, že to jsme marně zkoušeli několikrát, šéf české pobočky Gazpromu mlčky přechází.

Za hubičku

BIS vládu opakovaně informuje, že především v souvislosti se stavbou amerického radaru stoupají na našem území aktivity ruských špionů. Stejně tak tajná služba upozorňuje politiky, že filiálky velkých ruských podniků v Praze spolupracují s ruskými špiony a formálně kryjí jejich akce.

„Bez komentáře,“ odpovídá tiskový mluvčí Jan Šubert na otázku, jestli má BIS nějaké informace o roli Bechtigera a potažmo Gazpromu v soudních sporech o miliardy po IPB. Stát v těchto tahanicích s firmou SPB zastupuje náměstek ministra financí Radek Šnábl. Ví, že za švýcarskou společností stojí Bechtiger a Gazprom? „To tedy netuším,“ říká Šnábl. „Jak to, že nás nikdo neinformoval?“ ptá se poděšeně. A vzápětí i on někam volá.

Každý významný diplomat nebo zpravodajec mimo mikrofon potvrdí, že Rusko používá své firmy podnikající v zahraničí jako filiálky svých špionážních akcí. Gazprom není výjimkou. Naopak. Česká rozvědka se podle našich informací domnívá, že Gazprom je pro akce ruských špionů na našem území klíčovou krycí společností.

Je tedy naše ekonomika napadena ruskými tajnými službami? A co tím Kreml sleduje? Jakou roli v tom hraje Bechtiger? Má v Česku nějaké spojence? Bechtiger zastupuje zájmy Gazpromu také ve švýcarské společnosti Southstream, která má v plánu postavit novou jižní cestu pro transport plynu z Ruska přes Bulharsko do Itálie.

I v Česku existuje firma Southstream. Vlastní ji tuzemský podnikatel David Beran, k jehož jménu zdejší média ráda připichují titul „miliardář“. A Beran společně s dalším vlivným podnikatelem Karlem Komárkem – jedním z hlavních obchodních partnerů Gazpromu v České republice – ovládá jinou pohledávku ohledně IPB. V hodnotě čtyřiceti miliard korun. Přesněji řečeno, pohledávku vlastní slovenská firma General Factoring (GF), která se obrátila s žalobou o proplacení peněz na vídeňskou arbitráž. Jak však vyplývá z dokumentů o složitě a konspirativně založených společnostech a tajně podepsaných smlouvách, ke kterým jsme se během práce na tomto textu dostali, stojí za pohledávkami Beran a Komárek. Žaloba o peníze tentokrát nesměřuje na stát, ale na ČSOB, které před osmi lety vláda zestátněnou IPB obratem prodala.

„Že mám firmu s totožným názvem jako Gazprom, je pouhá a čirá náhoda,“ říká David Beran. K pohledávce se nechce vyjadřovat. Karel Komárek už před půl rokem jakékoli spojení s nárokem na čtyřicet miliard popřel, nicméně dokumenty, které máme k dispozici, mluví o vlastnictví jasně.

„Beran? Toho neznám a nemáme s ním nic společného,“ říká Roald Piskoppel a opět někam telefonuje. „Komárek je pro nás nedůležitý partner, chce s námi postavit v Česku zásobník plynu za tři miliardy korun, ale pro nás je to nic, my máme v Německu postavený desetkrát větší rezervoár,“ vrací se po telefonátu do role velkoruského manažera. „Prostě vylučuji, že bychom měli jakýkoli zájem kupovat nějaké pohledávky. Já ten případ IPB dobře znám i některé jeho aktéry osobně, ale to neznamená, že se Gazprom něčím takovým zabývá,“ říká Roald Piskoppel. „Je to jen náhodná shoda okolností.“

Český stát zřejmě zaplatí velkorysé akce Kremlu.Přidejme tedy ještě jednu náhodu. Letos získala českou bankovní licenci První česko-ruská banka po šesti letech intenzivních snah ruských bankéřů. V dějinách je to poprvé, co dostala ruská banka možnost sídlit v některé ze zemí Evropské unie. Majitelem banky je dnes Roman Popov. Podíl ve finančním domě (který mimochodem spoluzaložila v Moskvě v minulém desetiletí IPB) koupil postupně v průběhu posledních čtyř let a do jeho kapitálu investoval podle svých slov dalších šest set milionů korun. Je tu však jeden problém. Popov měl v dokladech ještě před pěti lety napsáno státní zaměstnanec. Přesně řečeno byl jedním z šéfů společnosti Strojtransgaz, stavební firmy stoprocentně vlastněné ruským státním Gazpromem. Do banky investoval poprvé krátce po svém odchodu ze Strojtransgazu.

Jasné důkazy tu nejsou, jen silné indicie. Ale pokud Gazprom přes všechny vyjmenované firmy a zdejší podnikatelské spojence opravdu vlastní pohledávky na 120 miliard vymahatelných na českém státu a je-li zároveň vlastníkem banky v Česku, stačilo by mu podle Šnábla soudněznalecké posouzení oněch směnek za sto dvacet miliard, aby si je mohl v bance započítat jako aktiva (zhruba ve třetině výše jejich hodnoty). Jinými slovy, za „Popovovy“ stamiliony si mohl Gazprom pořídit banku, která vykazuje čtyřicetimiliardová aktiva a tím se v Praze dostává do první finanční ligy – aniž by bylo nutné investovat skutečné peníze.

Jisté už je, že se český stát s vlastníkem těchto pohledávek vyrovná. Pokud je tím výhercem v pozadí Gazprom, stane se s vysokou pravděpodobností podivná věc: český stát bude mnoha miliardami financovat kremelskou firmu, která kryje aktivity špionů na našem území. Jestli je pravda to, co říká BIS, tedy že například některé aktivity tuzemských odpůrců stavby radaru platí Moskva, dostane tandem Medveděv–Putin sumu, za niž bude Kreml schopen platit velkorysé akce, aniž by to zatížilo moskevskou pokladnu ruské rozvědky.

Nomura jde na pivo

Jak je však možné, že se osm let po pádu IPB objevují požadavky na proplacení tak horentních částek? Proč a za co přesně požaduje „Bechtigerova“ SPB po českém státu sto dvacet miliard, je velmi obtížné vysvětlit. Velmi zjednodušeně řečeno, obě pohledávky mají být odškodněním za to, že český stát diskriminací IPB – čili tím, že bance nevyplatil v devadesátých letech stejné dotace jako ostatním polostátním bankám – přivedl IPB na mizinu, pak ji ukradl majitelům a nevýhodně prodal. Různí spolumajitelé banky nemohli podle svých žalob dál podnikat a přišli tím o „možné“ desetimiliardové zisky. Opět zjednodušeně řečeno, SPB má stejné výhrady, jako měla Nomura, která zásluhou arbitráže a následné dohody se státem dostala loni ze státní pokladny téměř čtyři miliardy odškodného.

Když laik poslouchá vysvětlení finančních expertů a právníků, jakým způsobem takové nároky vznikly, padá na něj zoufalství z velmi omezené schopnosti pochopit. Nicméně vysvětlení této fáze „operace IPB“ je nezbytné. Hlavně v době světové finanční krize. Transakce kolem IPB jsou totiž poměrně přesným předobrazem – primitivnějším a pravděpodobně podvodnějším – toho, co se stalo letos ve sféře bankéřů, makléřů, investičních i hedge fondů po celém světě.

Pohledávky, o nichž je řeč, nebral nikdo donedávna vážně. Stály za nimi neznámé obskurní firmy a právní analýzy nedávaly podle slov sebevědomých státních představitelů těmto firmám žádnou naději na úspěch. Když padl letos na jaře první rozsudek, který smetl jeden ze čtyřicetimiliardových požadavků ze stolu, vypadalo to na jednoznačný neúspěch podivných věřitelů. Jenže pak koupila pohledávky švýcarská SPB a před týdnem začalo najednou ministerstvo financí couvat a nabídlo Bechtigerovi dohodu. Klíčem k ní je dva roky starý smír státu s Nomurou, ve kterém český stát přistoupil na dohodu, na niž se dnes odvolává jak Bechtiger, tak třeba Komárek alias General Factoring. A také Nomura, která ovšem teď už nežaluje stát, nýbrž ČSOB, a to o čtyřicet miliard.

Pro laika vybaveného pouhým „zdravým rozumem“ to přitom nedává vůbec žádnou logiku. Nomura koupila IPB od státu v roce 1998 za tři miliardy korun a slib dvanáctimiliardové finanční injekce, která měla banku zachránit před problémy kvůli dlužníkům nesplácejícím bance úvěry – šlo o desítky miliard korun. Slíbených dvanáct miliard ovšem Nomura neinvestovala a místo toho si z portfolia banky vytáhla zadarmo tu nejcennější položku, akcie Plzeňských pivovarů, které obratem prodala za dvacet miliard korun. Navíc dál půjčovala peníze dlužníkům, kteří úvěry nevraceli, a banka se tak stále víc propadala do nevyhnutelného krachu. To vše dodnes, zatím neúspěšně, vyšetřuje policie.

Tváří v tvář tomuto vývoji se stát rozhodl zasáhnout. Za účasti samopalníků ze speciální policejní jednotky, kteří měli prý zabránit ničení dokumentů, byla banka v roce 2000 obsazena úředníky České národní banky i vlády. Den po vyhlášení nucené správy byla banka prodána za symbolickou korunu ČSOB a vláda se zaručila za všechny špatné – tedy klienty nevracené – úvěry. Podle vlády to nešlo jinak, bylo nutné zachránit vklady milionu střadatelů a odvrátit katastrofu na české bankovní scéně a zabránit masivním útokům vkladatelů na ostatní, vzpamatovávající se, čerstvě privatizované banky. Blesková operace vlády Miloše Zemana měla pochopitelné právní slabiny a ty využívají k současným požadavkům na odškodnění prakticky všichni bývalí majitelé IPB, přesně řečeno ti, kteří od nich pohledávky a různé nároky na finanční odškodnění koupili.

Klíčovým rozhodnutím – pro úspěch všech současných požadavků na odškodné – byla londýnská arbitráž v roce 2006, která bez ohledu na viditelný tunel IPB ze strany manažerů Nomury uznala argument bankéřů, že by IPB přežila, kdyby jí stát – jako ostatním bankám před privatizací – dotoval špatné úvěry miliardami korun. Arbitráž bez ohledu na dluhy banky ve stamiliardové ceně řekla, že banka měla v době pádu hodnotu 34 miliard korun. Na základě čeho se takové ocenění dělá? Metod je mnoho. Na IPB bylo v průběhu posledních osmi let vypracováno pět ocenění s rozptylem 200 miliard korun. Nejvyšší cena stanovená renomovanými auditory se vyšplhala na 88 miliard, nejnižší na minus 152 miliard.

Přesto podle řady expertů existovala možnost, jak arbitráž zvrátit. Česko žalovalo totiž Nomuru u jiné arbitráže – v Paříži – o náhradu 111 miliard korun, které stát musel zaplatit po pádu IPB hlavně za špatné, nesplácené úvěry. Jenže stát pod vedením ministra financí Vlastimila Tlustého tuto žalobu stáhl. Proč? Byla to součást dohody s Nomurou a Tlustý i jeho hlavní vyjednavač Šnábl tvrdili, že pokud v arbitráži uspějeme, získáme maximálně miliardu oproti pětatřiceti, přiznaným v Londýně Nomuře. Když se dohodneme a Nomuře zaplatíme necelé čtyři miliardy, vyjdeme z toho levně, tvrdil ministr. „Problém je v tom, že je všechno kdyby, protože arbitráž neproběhla,“ říká ekonom sociální demokracie Jiří Havel.

Spekulace, že šlo o korupci Vlastimila Tlustého, který prokazatelně sloužil zájmům Nomury už od roku 1992, příliš neobstojí, přesně řečeno, může být jen jedním z důvodů současné hrozby vyplácení tučných odškodnění. Protikorupční policie tuto verzi prověřovala, stejně jako fakt, že Radek Šnábl jako výkonný úředník ministerstva financí, připravil všechny dohody s Nomurou, které vypadají pro stát nevýhodně. Ve dvou vyšetřovacích spisech (nazvaných Balík a Exits) je shrnuto, co prověřovali detektivové z protikorupční jednotky, tedy co vlastně Šnábl Nomuře navrhl a jestli tím nezpůsobil miliardovou škodu státu. K žádnému výsledku zatím policisté nedošli, Šnábl nebyl obviněn a on sám nad vyšetřováním mává rukou jako nad snůškou klepů.

Podle informací Respektu je stát ochoten za požadované pohledávky zaplatit. Se švýcarským právníkem Ivem Bechtigerem se podle stručného oznámení soudu už dohodl – jedná s ním o podmínkách smíru. Firma General Factoring má vzhledem k rozhodnutí londýnské arbitráže a dohodě státu s Nomurou velkou šanci na výhru slušného podílu ze čtyřicetimiliardového požadavku, který nárokuje u vídeňské arbitráže.

Dalších čtyřicet miliard chce prostřednictvím tuzemského obchodního soudu dnes Nomura po ČSOB, i tady je podle expertů zaděláno na prohru banky, která koupila za korunu to, co zbylo z IPB. Pokud ČSOB zaplatí společnosti General Factoring i Nomuře, dostane se do vážných problémů a pravděpodobně jí z nich pomůže miliardovými dotacemi zase stát. Je sice málo pravděpodobné, že soudy a arbitráže uznají všechny nároky v plné výši, ale několik desítek miliard to podle odhadů expertů stát bude.

Já? Já to vlastně zachránil

„Je tu problém a měli by se především zodpovídat ti, kteří to kdysi způsobili, tedy politici sociální demokracie,“ tvrdí ministr financí Miroslav Kalousek. Pokud jde o podrobnosti, dodá je prý jeho náměstek Radek Šnábl.

Ten se zabýval nároky Nomury už před šesti lety jako expert a vyjednavač povolaný tehdejším ministrem financí Jiřím Rusnokem. Šnábl od začátku prosazoval smír, ve vládě Miloše Zemana se mu jej nepodařilo prosadit a po volbách z funkce odešel. Podezření, že Šnábl „kope za Nomuru“, měla policie a BIS i během jeho dalšího povolání do funkce hlavního státního vyjednavače s Nomurou na podzim 2006. Jeho schůzky s Nomurou dokonce odposlouchávala BIS (podle několika dokumentů, které má Respekt k dispozici). Zpravodajci předali protikorupční policii dokumenty, které údajně prokazovaly, že Šnábl zkresluje oficiální záznamy o schůzkách „konajících se v luxusních restauracích v Praze i Mladé Boleslavi a v nočních klubech a kasinech“. „Ze záznamů BIS vyplývá, že zástupci Nomury nabídli Radku Šnáblovi blíže nespecifikovanou odměnu za prosazení dohody, ale není známo, zda Šnábl odměnu přijal,“ stojí například v policejních dokumentech. Nicméně Šnábl nebyl nikdy obviněn z přijetí úplatku nebo jakéhokoli falšování dokladů.

„Ve skutečnosti jsem zachránil státu desítky miliard korun,“ tvrdí Šnábl. Jeho vysvětlování je neobyčejně přesvědčivé. „Já neurčoval cenu IPB, to arbitráž, a musel jsem její rozhodnutí respektovat,“ vysvětluje. A proč jsme stáhli tu pařížskou arbitráž? „Vždyť ani ti, kdo ji podali, nevěděli, co vlastně chtějí. Nejprve chtěl stát po Nomuře přes dvě stě miliard, pak zlevnil na sto deset. Ale důležitější je, co dnes málokdo ví, jedno stání u pařížské arbitráže proběhlo a podle našich právníků tam bylo jednoznačně řečeno, že nedostaneme víc než miliardu,“ vysvětluje Šnábl. Říká, že je na smír pyšný, padl den předtím, než měla londýnská arbitráž rozhodnout o výši odškodnění. „Bylo by to mnohem víc,“ tvrdí Šnábl.

Za žaloby od Bechtigera a GF Šnábl prý nemůže. Uznává však, že „jeho“ smír s Nomurou otevřel cestu k proplacení pohledávek, ať už patří Gazpromu nebo komukoli jinému. „Ale považuji jejich nároky za bezpředmětné,“ říká při naší schůzce. Na další otázku, proč přistoupili na dohodu se švýcarskou SPB, jsme od Šnábla již odpověď nedostali.

Radek Šnábl byl jen výkonným administrátorem celé operace „dohoda s Nomurou“. Do funkce jej jmenoval Tlustý a ponechal ho v ní i Miroslav Kalousek, který spolu s Tlustým doporučil už před šestnácti lety Nomuru jako hlavního poradce při privatizaci Plzeňských pivovarů, a tím jí otevřel cestu k IPB.

Nomura si vybrala pro své zastupování skvělou právní kancelář. Její tuzemský šéf Karel Muzikář má výborné kontakty mezi politiky, počínaje Václavem Klausem, konče Vlastimilem Tlustým. Samozřejmě se několikrát sešel i se Šnáblem. Podle kuloárových informací je právě Muzikář architektem smíru s Nomurou a jeho kancelář dnes zastupuje Nomuru v připravované žalobě o čtyřicet miliard na ČSOB.

Nevíme, nakolik jsou transakce okolo IPB indiciemi nějakého podvodu, jestli nejde často jen o shodu okolností nebo o podivné zákony finančního světa, kde kupecké počty naprosto selhávají. Fakt je, že daňoví poplatníci sledují už čtvrté kolo privatizace, jehož cenu zaplatí především oni sami. Prvním byla kuponová privatizace, která umožnila zásluhou nedokonalých zákonů bankám tunelovat v privatizaci získané podniky – prostě si z nich tahat peníze do bank. Druhým byla možnost, aby se část těch peněz přelila tunelováním finančních domů na konta firem spřízněných s majiteli bank. Třetí byl prodej dluhů bank, převedených do České konsolidační agentury za zlomek jejich hodnoty původním dlužníkům. A konečně čtvrtým jsou požadavky na odškodnění za finanční operace kolem IPB, které by se čistě teoreticky mohly stát, ale nestaly se. Požadovaných čtvrt bilionu korun je jen o málo méně, než byla cena, kterou už stát zaplatil za tuzemský bankovní socialismus devadesátých let.


HISTORIE IPB

Většinu v IPB vlastnil do roku 1994 stát. Banka získala v kuponové privatizaci slušný majetek, především Plzeňské pivovary, ale také podíly v řadě strojírenských podniků – hodnota těchto firem se odhadovala na třicet miliard korun. Potom stát ztratil v IPB majoritu. Ministr financí Ivan Kočárník odmítl tehdy navýšit na rozdíl od soukromých majitelů základní jmění. „Pro banku bude lepší, když v ní budou mít slovo soukromé subjekty, to jsou lepší hospodáři než stát,“ zdůvodnil svůj krok.

Mezi tyto „dobré hospodáře“ patřil třeba Antonín Charouz, Chemapol nebo nejasné firmy schované za různé zahraniční schránky. Tito spolumajitelé IPB napůjčovali ze „své“ banky svým vlastním firmám miliardy korun (Charouz například sedm miliard, Chemapol čtyři miliardy korun), které nikdy nevrátili. Ve statutárních orgánech banky, která rozhazovala peníze plnými hrstmi, tehdy seděl třeba dnešní šéf kanceláře prezidenta Klause Jiří Weigl anebo vlivný muž ČSSD, advokát Miroslav Jansta, úvěry od IPB dostávaly také firmy Miroslava Šloufa.

V roce 1998 ovládla IPB Nomura.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jaroslav Spurný

redaktor

spurny.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2732

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte