Než trhneme oponou

Dnes se nám zdá úsměvné, že římský učenec Plinius starší považoval trubce za otroky včel. Pousmějeme se i nad Aristotelem, který předpokládal, že včelí „stát“ řídí král – řecká společnost byla machistická a zdálo se absurdní, že by včelí společenstvo mohla vést samička.

Moderní vědec by řekl, že tehdy šlo o projekci společenské struktury do přírody, podobně jako když přírodní národy přisuzují zvířatům lidské vlastnosti. Od toho se přece současná objektivní věda dávno oprostila a podobných naivit už se nedopouští…

Jak nás ale usvědčuje pojem „včelího národa“ (německy Bienenvolk), který pronikl i do odborné terminologie, nebo třeba panující evoluční teorie „sobeckého genu“ (Může se úsek DNA chovat sobecky? A může gen vůbec o něco usilovat?), není ani současné vědecké myšlení tak „čisté“, jak se tváří.

Organismus jako krystal

Samotný pojem projekce společenské struktury do přírody – tzv. sociomorfního modelování – náleží německo-rakouskému filozofovi Ernstu Topitschovi, který ho poprvé užil v roce 1958. Jinak ale zanechaly v této oblasti překvapivě silnou stopu práce českých autorů: v Dějinách biologických teorií novověku zkoumá biolog a filozof Emanuel Rádl Darwinova a Wallaceova východiska evoluční teorie přírodního výběru a v současnosti se tomuto tématu…