Rasy ve světě chaosu a náhody
Každé malé dítě ví, kdo je „černoch“ a kdo „běloch“.
Každé malé dítě ví, kdo je „černoch“ a kdo „běloch“. Zdá se, že lidské rasy chápeme jako něco přirozeného, a proto jsou skutečné. To dá rozum, chce se nám říci. Opravdu ale rasy existují, nebo jsou jen iluzí? A pokud někdo jejich existenci odmítne, nedělá to jen z politické korektnosti?
Nejistota pana Mikuláše
Třídění lidí nevyvolává vzrušenou diskusi jen dnes, bylo tomu tak i během většiny minulých období. Člověk přišel o místo na nejvyšší příčce stvoření a ztráta odvěkých jistot pokračuje: rasy jsou ve skutečnosti jen iluzí.Významným východiskem pro dnešní debatu je středověká kosmologická představa, která člověka staví do středu velkého plánu stvoření a chápe jej jako nejdokonalejší výtvor. Stvořitel cíleně sestavil svět podle míry dokonalosti do stupňů, přičemž člověk zaujímal ten nejvyšší. Pevné místo v řetězci stvoření dávalo také pevnou jistotu v každodennosti. Svět měl řád a byl antropocentrický; člověk v něm zastával nejdůležitější pozici.
S ustanovením základů novověké přírodovědy krystalizuje alternativní kosmologický a posléze i antropologický pohled. Na pomezí věků se v raných pracích renesančního vědce a náboženského myslitele Mikuláše Kusánského objevuje prostá, leč převratná teze. Zážitek plavby po moři ovlivnil Kusánského natolik, že se už nemohl na svět podívat jinak než jako na…

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin: