2008-1423-mobr-simeckaNOVYnahled.jpg
2008–1423-mobr-simeckaNOVYnahled.jpg • Autor: Respekt

2008-1423-vobr-simeckaNOVY.jpg
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Český prezident se výrokem o mrtvé Lisabonské smlouvě konečně stal Evropou uznaným disidentem. Po letité úporné snaze se mu tedy podařilo získat titul, o který v osmdesátých letech zřejmě zapomněl usilovat.

Svým způsobem, byť zřejmě proti své vůli, se stal disidentem i premiér Mirek Topolánek: jenže ve vlastní straně. Jeho slova v Bruselu, že s podpisem Lisabonské smlouvy „spojil svou politickou kariéru“ a ten podpis „v žádném případě nemíním stahovat“, si zaslouží úctu, byť je mohl říct už o několik dní dříve v Praze. Jak se Česko „v záři evropských reflektorů“ a také samotný premiér vyrovnají s novou situací, kterou nastolili Irové? Odpověď hledali Silvie Lauder a Ondřej Kundra (str. 16–19), komentáře k uplynulému evropskému týdnu napsali Jiří Sobota (str. 10) a Timothy G. Ash (str. 62).

Ale opusťme jeviště vrcholné politiky a podívejme se do podpalubí, kde se Evropané zabydlují v novém způsobu života, který připomíná někdejší „neodcizenou“ společnost. Paní Rosi von Wedelové (76) z Hamburku bylo dvaašedesát, když se s ní manžel rozvedl a život pro ni ztratil smysl. Dnes má nový domov, v němž nikdo z těch, s nimiž žije, není její příbuzný, a přesto je považuje za rodinu. Nový jev vícegeneračních domů je vlastně jakousi novou, pragmatickou formou komun ze šedesátých let a vykročením z „osamělého davu“. Lidé, kteří se rozhodli bydlet společně v jednom nebo několika domech, si vzájemně na střídačku hlídají děti, mají společná auta, starají se o starší sousedy. Na reportáži od Anneke Hudalla (str. 34–41) je pro českého čtenáře inspirující nejen samotná schopnost a dobrá vůle lidí zorganizovat si lepší život, ale také vstřícnost tamních úřadů.

I u nás se najdou lidé, dokonce politici, kteří usilují o průlom do lepších zítřků, ale až příliš často se octnou v mlze parlamentní lhostejnosti, která je ve skutečnosti účinnější obranou proti změnám než jakákoli zeď. Senátor Josef Novotný se už léta snaží zavřít kohoutek oněm sto miliardám korun ročně, které protečou českým hazardem a z nichž nemalá část má mafiánský původ. Výsledek? Článek Jaroslava Spurného (str. 22–23) by měl být povinným čtením pro všechny, kteří chtějí pochopit podstatu české politiky.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte