Drahota na prodej

Marie Balátová byla prvního ledna poněkud nesvá. Už od listopadu leží v jedné pražské nemocnici a na poloprázdném oddělení pokorně čeká na operaci srdce, několikrát z nějakých provozních důvodů odloženou. Dlouhé čekání nebylo nikdy příjemné, od začátku ledna však byla paní Marie z nejasného termínu operace nervózní dvojnásob. Začal jí totiž nabíhat poplatek na pobyt v nemocnici a pro penzistku žijící s úředně vyměřeným životním minimem je najednou o starost víc. Patrně banální příběh z počátku české reformy, o čem ale vypovídá? Jde o ukázku bezcitnosti Topolánkovy politiky? Nebo o kýženou motivaci pacienta v praxi?

Do nejistoty s dluhy

Odpověď si samozřejmě musí každý dosadit sám a bilanci reformní politici pocítí u příštích voleb. Už dnes ale víme, že reformě veřejných financí, která od Nového roku vstoupila do praxe, nezáří zrovna šťastná hvězda. Novináři, kteří vloni vládu poháněli v reformním úsilí, udělali najednou z „příběhu reformy“ „příběh zdražování“. Někdy i příběh „státní lakoty“, to když prvního ledna zaplnily média reportáže o rodičkách, které úderem půlnoci přišly na porodném o tři tisíce korun a vzhledem k vlivu médií se tak staly možná nechtěnými symboly politiky ODS.

Jenže taková je realita: „drama“ stoupajících cen a „obraných“ maminek se evidentně lépe prodává než imaginární příslib budoucí finanční stability. Fakt, že palcovými titulky ohlašované „zdražování“ už zřejmě samo o sobě tlačí ceny nahoru a podepisuje se tak na vyšší inflaci, si mohou novináři připsat jako bonus svého zdražovacího entuziasmu.

Ovšem i u tak zdánlivě spočitatelného trendu, jako je pohyb cen, záleží na úhlu pohledu a interpretaci. To ukazuje třeba zdražování pohonných hmot: na podzim během několika týdnů zdražila nafta o pětinu. Vše se odehrálo poměrně tiše, bez velkého povyku, protože specialisté na veřejné mínění najatí rafineriemi dokázali dodat novinářům pro ně srozumitelné důvody: problémy ve výrobě. Ty sice mezitím zmizely, cena nafty zůstává vysoká, nikoho to ale příliš nevzrušuje a silnice jsou pořád plné.

„Zdražování“ jako problém je zkrátka relativní. Jak si ve svém pravidelném internetovém komentáři všiml americký novinář žijící v Česku Eric Best, přípravy na „velké zdražování“ poněkud nelogicky provázely rekordní předvánoční nákupy už tradičně v Česku spojené se zadlužováním, což je něco, co lidé tváří v tvář nejisté budoucnosti nedělají.

A do třetice příklad, který mediální humbuk kolem zdražování výrazně tlumí: na začátku ledna Češi začali tiše, disciplinovaně platit vstupní poplatky u doktora, což stojí za zmínku hlavně proto, jaký povyk tento ve světě osvědčený způsob regulace zdravotních výdajů provázel. Nepominutelná část opozice podala ústavní stížnost, a dokonce vyzývala pacienty k bojkotu poplatků.

Není to propachtované

Další smůlou české reformy je její načasování. Ve světě zdražují energie a potraviny, cena ropy láme rekordy. To jsou doprovodné jevy, které nikdo z českých politiků neovlivní. Plně na jejich hlavu naopak padá dlouho odkládaná deregulace nájemného, kterou právě teď politici řeší jen vzhledem k hrozbě hromadné žaloby majitelů domů na stát ve Štrasburku. Stejně tak politici zleva doprava mají prsty v tom, že český trh s elektřinou ovládá jediná firma, která zvedá ceny, jak si zamane. (Tohle zdražování politikům naopak vyhovuje, neboť desetimiliardové zisky polostátní firmy ČEZ se staly v Česku svým způsobem dalším typem zdanění.)

Nemusíme být nadšenými obdivovateli této vlády, vytýkat jí ale zhoršení životní úrovně obyvatel či vést pořád řeči o zdražování a vypočítávat na korunu, kdo kolik na reformě vydělá nebo prodělá, je pokrytectví. A nejde jen o nezaviněné vlivy typu světových cen energie či potravin. Z českého povyku kolem „zdražování“ se zcela vytrácí původní smysl reformy veřejných financí. Neplatit u lékaře je sice fajn, Češi ale vzhledem ke stavu veřejných rozpočtů, stále většímu zadlužování státní pokladny a nevyzpytatelnému vývoji ve světové ekonomice čelí podstatně větším rizikům, než že budou mít teď na konci měsíce v peněžence o stovku méně. Topolánkova reforma je po dlouhé době jediný srozumitelný pokus, jak tohle počínající drama, které se skálopevným přesvědčením věští ekonomové, řešit. Nic lepšího zatím česká politika nenabídla.

Odpočítávat zisky a ztráty rodinných rozpočtů od dnešní situace je nesmyslné už jen proto, že nežijeme momentálně v nějakém statu quo, od něhož se všechno musí odvíjet. Češi nežijí ve skleníku a není nikde psáno, že mají mít socialistické zdravotnictví, levné nákupy a regulované bydlení propachtované napořád, když to nemají ani jinde ve světě. Lze to ale vidět i obráceně: reforma otevírá možnosti, jak žít lépe. Více zdaňuje spotřebu a méně práci, což je tedy chvályhodný trend na cestě k větší aktivitě lidí a lepším rodinným rozpočtům.

Je to moc těžké

Je samozřejmě otázka, jaký bude mít „rekordní zdražování“ vliv na českou politiku. To je přitom podstatné. Na Slovensku liberální reformy vynesly k moci levicové populisty a nacionalisty a první, co Ficova vláda udělala, bylo zrušení poplatků u lékaře. Už se tisíckrát napsalo, že ani ODS neměla štěstí na dobrého komunikátora své politiky. Mirek Topolánek není špatný premiér, jeho komunikace s veřejností je ale naprosto zoufalá. Na obhájení nepopulárních kroků typu reformy veřejných financí si navíc nelze najmout PR agenturu, politik musí lidi přesvědčit sám a ručit mimo jiné i vlastními činy. A znova: těžko může ručit politik, jehož světem jsou luxusní auta kupovaná za nejasných okolností od lobbistů nebo lety vládním speciálem na lyžovačku do Alp.

Topolánek dnes v rozhovorech říká, že vysvětlit přínos reformy je tak složité, že na to raději předem rezignoval. Možná tohle bude důvod, proč ODS prohraje příští volby.