Dotknout se Máchy

Před Vánocemi se nad Památníkem národního písemnictví stahovaly černé mraky. Ale ne dešťové. V rámci reformy příspěvkových organizací ministerstva kultury to vypadalo, že tato jedinečná instituce zanikne. Přesněji řečeno: že se sloučí a tím rozpustí své bohaté fondy v rámci mamutího konglomerátu s Národním muzeem a Národní knihovnou (viz Respekt č. 50).

V Památníku i mezi kulturní veřejností proto vládlo vzrušení, psaly se petice, jednalo se. Vše dobře dopadlo a zůstal samostatný. Emoce, jež celá kauza vyvolala, k pražskému Strahovskému klášteru přitáhly pozornost. Jaké cennosti jsou v něm vlastně uložené a jaký smysl má jejich centralisticky pojaté schraňování?

Vidle a lopaty

Památník by mohl být jedním z mála pozitiv, jež po sobě zanechal bývalý režim. Jde o unikát, který obdivují bohemisté i literární badatelé z celého světa, zatímco náhodní chodci či zaměstnanci z nedalekých malostranských podniků o jeho významu a bohatých depozitářích skoro nic nevědí. Je to podle nich muzeum, kde se ukládají lejstra, knížky a staré glóbusy. Naopak profesor pařížské Sorbonny Xavier Galmiche existenci Památníku komentuje následovně: „Tak velkoryse pojatý institut písemnictví nemáme ani ve Francii. Díky práci s fondy PNP si vždy uvědomím, jak obrovskou roli v českých zemích hrálo písemnictví, že jste vaši národní identitu chápali a formovali skrze mateřský…