Národní pevnost v pasti

Je mrazivé ráno, z autobusu je cárem mlhy vidět červená zeď mohutných pevnostních valů. Do Terezína autobus vjíždí kolem Národního památníku, dlouhých řad pomníčků obětí druhé světové války.

Podivnou atmosféru města návštěvník vycítí okamžitě. Pevnost z 18. století určitě není šitá na míru těm asi patnácti stovkám dnešních obyvatel. Obrovské a prázdné náměstí skoro jako téměř všechny stavby v tomhle městě, upomíná na kasárenský dvůr. Na domech jsou tabulky připomínající ničivou povodeň, která město zasáhla před čtyřmi lety. Je tu jen pár obchodů, textil, uzeniny a bazar.

Bazarů vzhledu železářství je tu víc, ale kšeft mají jen v létě, kdy Terezínem proudí davy turistů.

Terezín je ve světě pojem, mimo Prahu s jeho proslulostí žádné české město soupeřit nemůže. Je to ale temná sláva, tohle město za války sloužilo jako stroj k mučení a zabíjení. Bývalé ghetto, kde za války zahynulo třicet tisíc Židů a odkud jich bylo osmdesát tisíc odvezeno transporty do vyhlazovacích táborů na východě, se už dávno stalo poutním místem Evropy.

Přijeďte si zastřílet!

Připomenout si hrůzy holocaustu sem jezdí lidé z celého světa, školní třídy, zájemci o historii i ti, kdo třeba hledají stopy příbuzných, kteří ghettem prošli. „Každý rok přijde asi 300 000 návštěvníků,“ říká Vojtěch Blodig, historik z Muzea ghetta. Poctu obětem teroru tu instalacemi ve vězeňských kobkách…