Goya zvítězil nad Formanem

Nový film Miloše Formana Goyovy přízraky není životopisným portrétem malíře. Pokud by se někdo chtěl více dozvědět o životě slavného Španěla, plastičtější obrázek získá například z filmu Carlose Saury Goya v Bordeaux (1999), z četných biografií nebo z Feuchtwangerova románu Goya. Forman si dal za cíl něco jiného – ukázat na příkladu Španělska přelomu 18. a 19. století, že historie se neustále opakuje.

Absurdní byrokratická důslednost španělské inkvizice má v jeho podání hodně shodných rysů s represivními aparáty totalitních ideologií 20. i počátku 21. století. A napoleonská naivní invaze do Španělska pod revoluční vlajkou volnosti, rovnosti a bratrství je neskrývanou analogií zpackané invaze Američanů do Iráku.

Komický amok

Žánrově Goyovy přízraky představují takřka čisté melodrama. Každý ze tří hlavních stereotypizovaných hrdinů v nich reprezentuje určitý vzorec chování nebo povahový rys. Časté změny ve vztazích mezi postavami jsou pak hnacím motorem filmu, který po pomalé expozici před koncem nabírá nečekaně vysoké obrátky.

Goya (Stellan Skarsgård) je po většinu času nezúčastněným pozorovatelem dění kolem sebe. Jako dvorní umělec je ochotný pracovat pro každého, kdo mu zaplatí. Forman ho vykresluje jako empatického a inteligentního společníka, který si ze své pozice může dovolit ztvárňovat členy královské rodiny ve velmi nelichotivých portrétech. Trochu jen zarazí, že v projevu Skarsgårda není ani stopy po sžíravé depresi, která stravovala Goyovu mysl po ohluchnutí a díky níž spatřily světlo světa slavné cykly Rozmary a Hrůzy války.

Inkvizitor Lorenzo (Javier Bardem) je zapálený ideolog, který dokáže bez mrknutí oka překabátit z inkvizitorské sutany do moderně střiženého fráčku francouzského individualismu, přičemž přesvědčení o správnosti svého jednání čerpá z dogmatické víry. Trojlístek doplňuje Inés (Natalie Portmanová), dívka z kupecké rodiny, která je po vynuceném přiznání nespravedlivě odsouzená k pobytu ve vězeňské kobce a po pádu inkvizice následně pátrá v neklidném Madridu po dceři porozené za mřížemi. Inés ztělesňuje pošlapanou nevinnost a na misku vah dává jako protiváhu k válečnému běsnění svůj mateřský instinkt. Její mrtvolně bílé nalíčení, které má evokovat propukající amok, nicméně působí v kombinaci s přehráváním Portmanové spíš komicky než dojemně.

Nevinní se nepřiznávají

Podivná dějová linie o hledání dítěte a jeho provinilém otci byla do filmu naroubována, aby se Inésiny osudy propojily s Goyovým a Lorenzovým příběhem. Emoce se tu z diváka dostávají pomocí tak laciných triků, až člověka napadne, jestli to není od starého lišáka Formana zas nějaký podvratný žánrový vtip. Jenže není. Ke konci se mu struktura příběhu rozpadá pod rukama, motivace činů hlavních postav jsou nejasné a jejich chování je občas postavené na hlavu.

Skutečně je například Lorenzo, který se zbaběle snaží odklidit svou nechtěnou dceru do ústraní, schopný o chvíli později s takovým klidem a pokorně přijmout svůj trpký osud? Přitom Forman na scénáři spolupracoval s osvědčeným Jean–Claudem Carriérem, který se podepsal už pod jeho snímky Valmont (1989) či Taking Off (1971), jméno si udělal i podílem na pozdních filmech španělského klasika Luise Buňuela – goyovského tématu se společně dotkli v úvodu báječné surrealistické magorie Přízrak svobody (1974).

Buňuel, který pro kritiku církevního pokrytectví nikdy nešel daleko, by možná zatleskal potměšile cynické klíčové scéně prvního dějství Goyových přízraků. Malíř je Inésiným otcem požádán, aby mu zprostředkoval setkání s inkvizitorem Lorenzem. Ten má ale pro ustaraného muže, jehož dcera se nevrátila z výslechu, špatnou zprávu. Inés se po podrobení právu útrpnému přiznala, že praktikuje zakázané židovské obřady. Nikdy by se nepřiznala, kdyby byla nevinná, prezentuje Lorenzo inkviziční logiku. Vyústění spořádané měšťanské večeře je nečekané, komické a mrazivé zároveň: Lorenzo je v honosném salonu podroben stejné tortuře, jakou jeho církevní bratři připravili nevinné dívce. Proti své vůli se tak stává živoucím důkazem nesmyslnosti dogmat, která sám hlásá.

Podobně silných okamžiků je ale ve filmu poskrovnu. Po úvodu je to vlastně až romantický, poněkud nekrofilní závěr, který zpětně ospravedlní důvod zombíckého zjevu Portmanové. Goya sleduje Lorenza a Inés jako aktéry přízračného alegorického výjevu, který jako by byl zhmotněním jeho apokalyptických vizí. Čisté kouzlo scény, v níž se snoubí smrt se životem a šílenství s nevinností a která staví do nového světla název filmu, doznívá až při titulkové sekvenci, kdy na plátně defilují nejslavnější díla geniálního malíře.

Právě Goyovy obrazy přitom dávají nepříjemně pocítit, že je v nich duch doby vymknuté z kloubů vyjádřen daleko výstižněji, než jak se o to snažil Miloš Forman v předcházejících dvou hodinách.

Autor je spolupracovníkem Respektu.