Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Nové slabší pohlaví

I když to naposled jmenované se pomalu začíná měnit. <a href="http://Respekt.iHNed.cz/c1-35753060-on-line-rozhovor-s-martinem-jarou">Debata</a> o mužích v Česku se teprve rozjíždí. Možná proto, že vlastně české muže moc neznáme. Když už se tu o mužích někde debatuje, tak na akademické půdě a ne příliš dlouho &ndash; &bdquo;mužská studia&ldquo; mají oproti Západu zpoždění a vyučují se a studují na českých a moravských univerzitách od konce devadesátých let.

2007-2108-mobr-36AR442007.gif
2007–2108-mobr-36AR442007.gif • Autor: Respekt

2007-2108-vobr-36AR442007.jpg
Autor fotografie: Tomki Němec • Autor: Respekt

Uvědomil si, že čeští muži o sobě takhle nemluví. Otázek je přitom víc než dost.Na nejzápadnějším okraji Prahy, v Řeporyjích, až za tabulemi označujícími hranici metropole, je štěrkový plac o rozloze tří fotbalových hřišť. Štěrk je rozježděný stopami širokých pneumatik. Ve vyrovnaných řadách tu parkuje stovka vyleštěných trucků, velkých tiráků s „kuří nožkou“ ve chromovaném znaku. Bílé a oranžové kapoty se lesknou na slunci, o kus dál hází blesky vyleštěná cisterna, sytě modré plachty návěsů se třepotají ve větru.

V přízemní šedivé kancelářské budově krášlí kuchyňku kalendář s decentními černobílými akty, zdi kanceláří zdobí zarámované fotky kamionů, na pultíku recepce modely nákladních aut. A když máte pocit, že víc náklaďáků už tu být nemůže, zakopnete u dveří o žlutou plastovou hračku – jak jinak než nákladní vozítko. „To tu máme pro dětské zákazníky,“ směje se Petr Koutský (46). Je deset hodin dopoledne a pan Koutský je v dobré náladě – už se mu dnes podařilo prodat pětatřicet kamionů. Při obvyklém průměru tři vozy na den to znamená, že tahle říjnová středa začala dobře.

Pražská pobočka automobilky Mercedes-Benz specializovaná na použitá nákladní auta (slovo bazar tu nemají rádi) není právě místo, kde by člověk čekal rozhovor o hledání nové mužské identity nebo proměnách role muže. Přesto jsme tu na správné adrese. Vládce zdejšího vozového parku, podsaditý absolvent automobilové průmyslovky, otec dvou dětí a běžný ženáč Petr Koutský je totiž na tuhle otázku expert. Nebo lépe řečeno – zabývá se jí ve své životní praxi. Už pět let se rok co rok sebere a odjede od rodiny na prodloužený víkend třeba na koňskou farmu do Krkonoš nebo do skalního města v Adršpachu. Vedle toho, že tam chodí po horách, projede se na koni či zajde někam na pivo, tráví těch pár dní hlavně tak, že se skupinou patnácti až dvaceti mužů sedí v kruhu a debatuje o jednom vybraném a určeném tématu. Často se mluví o milostných problémech, jindy zase o alkoholu, agresivitě, „tabu v mužském světě“, vydělávání peněz, přátelství, o „mužích na koni“ nebo naopak „mužích na dně“, sexu, vztahu s otcem, vztahu s matkou, o mužských vzorech…

O dílnách mu řekl blízký kamarád – k tomu, aby zkusil zajít na první seanci, ho přesvědčilo doporučení člověka, kterému věřil („kdybych si to přečetl v novinách, asi bych do toho nešel“), zvědavost, zájem o psychologii a také vlastní tajný „kostlivec ve skříni“. Osobní problém, o němž – celkem pochopitelně – nechce mluvit do novin, ale kterého se díky sezení zbavil. Petr Koutský říká, že ho dílny „úplně změnily“, že díky nim „našel sám sebe“ a otočil svůj dosavadní pohled na svět „o 180 stupňů“. Stejně jako před proměnou se sice považuje za „tradičního muže“ a ctitele „běžného rozdělení rolí mužského a ženského světa“, začal se však chovat jinak k manželce, k synům i obecně. Díky své zkušenosti s uvědomělým mužstvím změnil svůj přístup k výchově. „Předtím jsem byl takový ten autoritativní, mlčenlivý otec, nebyl jsem moc sdílný,“ říká pan Koutský. „Teď s nimi mnohem víc mluvím, poslouchám je, víc je pouštím do svého života.“ Od nové výchovy si slibuje, že z Petra a Matouše vyrostou muži „otevření a vnímaví“, kteří si v sobě neponesou skryté problémy a nevyřešená témata, o nichž nebudou mluvit.

Ti, kdo moc nemluví

Znárodnění nepostihlo kapitalisty jako takové, zasáhlo je i jako muže. „Otevřené oči“ Petra Koutského má nepřímo na svědomí štíhlý muž v pruhovaném tričku, který v pražské kavárně Louvre popíjí espreso. Martin Jára (46) je muž mnoha povolání, po patnáctileté praxi psychoterapeuta dnes i novinář a nejnověji i člen Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Martin Jára také před časem spoluzaložil s kolegy Michalem VybíralemVáclavem Šnebergrem Ligu otevřených mužů (LOM) – neziskovou organizaci, která dále pořádá „dílny“ podobné těm, o nichž byla řeč výše. Kromě těchto skupinových setkání LOM radí i individuálně (napíšete-li e-mail s problémem, muži z ligy vám v rámci možností odpovědí a poradí) či pořádá akce pro otce.

Hlavně je ovšem Martin Jára jeden z průkopníků, kteří se pokoušejí o něco v tuzemsku zcela nevídaného: mluvit s muži o nich samých, o jejich problémech, o tom jací, jsou a jací chtějí či naopak nechtějí být. Kromě ligy se tématem „kam kráčí dnešní muž“ zaobírají nějaký čas psychologové a psychiatři a také pár osobností z církevních kruhů. Na ty posledně jmenované má velký vliv americký mnich Richard Rohr, který do Česka jezdí často přednášet. „Za svůj život jsem viděl příliš mnoho zoufalých mužů, kteří si nevěděli rady se svým životem a v důsledku toho skrytě nenáviděli sami sebe,“ popisuje svou misi Rohr, který doma v Novém Mexiku vodí mužské zájemce o sebepoznání do pouště, kde je vystavuje různým zkouškám – hladu či strachu. „Západní muži dnes možná mají ekonomickou a politickou moc, ale velcí a silní nejsou – nenaučili se zacházet s bolestí a porážkou,“ říká Rohr.

Také Martina Járu inspiroval muž z ciziny: v polovině devadesátých let uspořádal v Praze dva své workshopy nizozemský terapeut Ramo de Boer. Na prvním sezení, kde se sešla asi desítka většinou Járových kolegů psychoterapeutů, se mluvilo o čtyřech „mužských archetypech“ – král, válečník, kouzelník, milovník – (viz rámeček Velká čtyřka) a účastníci se také pokoušeli „stopovat je ve svých životech“. Na druhém workshopu s názvem Unavení hrdinové se zase mluvilo o tom, že někteří muži už dnes nechtějí zastávat „hrdinské role“ a zároveň ještě nevědí, jak by měly vypadat ty nové. Zásah byl silný, hlavně proto, že i pro Martina Járu osobně přišel v pravý čas. „Byl jsem jako muž, kterému táhne na čtyřicítku a čeká na svoji krizi středního věku, sám dost v tématu,“ říká Jára. „Kromě toho byla tehdy mužská skupina něco nového, neznámého, originálního. Tento artikl nebyl na trhu…“

Martin Jára si tehdy uvědomil, že čeští muži o sobě takhle nemluví. Nemluví o svých otcích ani o svých dětech. A přitom otázek k zodpovězení je víc než dost – proč zdejší muži častěji páchají sebevraždu než ženy, proč více upadají do závislostí všeho druhu, proč se nestarají o své zdraví, a proto trpí nemocemi a umírají na ně mnohem dříve než ženy, proč české soudy svěřují děti téměř výhradně do péče matek a jak se muži potýkají s tím, když nemohou své děti vídat vůbec. Proč v průzkumech veřejného mínění stále drtivě vede klasický pohled na rodinu – muž má živit, žena se má starat o domácnost, přestože tento model už nemá v praxi oporu několik desetiletí. A jaké byly vlastně vzory současných mužů vychovaných učitelkami v jeslích a školkách, když nezažili skautského vedoucího ani učitele ve škole?

„I muži mají starosti a pochyby,“ říká Martin Jára, „jen o nich mlčí.“ Proč? Možná proto, že se pořád stydí, že „slabost“ je na veřejnosti určená a tolerovaná ženám, ale ne mužům. V hospodě či při sportu se muži samozřejmě baví, ale jinak – nebo jste někdy slyšeli chlapy nad pivem probírat poruchy erekce nebo se svěřovat, jak se jim stýská po dětech, které nemohou vídat?

Avantgardní macho

Inspirován tímto zážitkem a chutí probádat neprobádané pak Jára s kolegou Michalem Vybíralem v roce 1998 rozjeli skupiny, o nichž výše mluví Petr Koutský. „Na začátku jsme, upřímně řečeno, žádný jasný cíl neměli. Byl to pro nás experiment,“ říká Martin Jára. Na první dílnu přišlo deset mužů, většinou těch, které téma zajímá z titulu jejich profese a zkoumají jiné i sami sebe – jako třeba psychologové. Postupem se ale nabalovaly další „nepsychologické“ profese – vedle „prodavače“ náklaďáků Petra z úvodu také IT specialisté, produkční, učitelé, manažeři… Na posledním setkání, které se odehrálo koncem září v pražských Dejvicích a tématem byla žárlivost, byl třeba expert na evropské fondy, zaměstnanec farmaceutické firmy, rentiér či student. Skupiny také prý vždy přitahovaly cizince pobývající v Česku.

Byť jde samozřejmě o miniaturní a specifický vzorek obyvatelstva, přesto z desítek hodin rozhovorů vykrystalizovaly o českých mužích zajímavé zprávy. „Muži touží po monogamních svazcích,“ říká třeba Martin Jára. „Mužům často chybí vzory. Chybějí jim dědové, kteří by vyprávěli, jak to chodilo dřív,“ dodává Michal Vybíral. Bez vzorů prý muži v měnících se časech ještě obtížněji hledají sami sebe, svoje místo, neměli se od koho učit. Výše zmíněný františkán Rohr absencí vzorů vysvětluje celé dnešní mužské tápání. „Není to obecně platné, možná, že jsme se na skupinách sešli právě proto, že právě nám ten vzor chyběl,“ přemítá Michal Vybíral. „Některé muže unavuje pořád soutěžit s jinými muži, třeba v práci. Unavuje je být pořád ve střehu. Někteří zase mají pocit, že nebyli připraveni na příchod dětí. Někteří zase, že neexistuje nějaký rituální přechod mezi chlapectvím a mužstvím. Co je ten rituál – svatba?“ říká dál psychoterapeut.

A přestože tihle muži řeší problémy, jakýsi pozitivní vzor už pomalu dostává obrysy. Tihle muži přicházejí na to, že pravda je někde mezi – že chtějí a mohou být stále mužní (zodpovědní za rodinu, budující kariéry), ale zároveň empatičtí, citliví, vnímaví. Přicházejí na to, že by mohli být někým, koho socioložka Hana Librová nazývá „avantgardní macho“ a jehož nástup počátkem 90. let předpověděla v knize Pestří a zelení. „Je to muž, který disponuje fyzickou silou, pevností postoje a rozhodností k činu. Co ho však odlišuje od jeho kritizovaného machistického předchůdce, je schopnost altruismu, trpělivosti a lásky,“ píše Librová.

Já se z toho picnu

Otázky, které si o českých mužích kladl Martin Jára v polovině devadesátých let, platí pořád. Největší překvapení přináší statistika sebevražd. Nejprve známá fakta – mužští sebevrazi vždy, v tuzemsku stejně jako ve světě, vedli nad ženami, a to dokonce několikanásobně. Dnes je to v Česku v průměru čtyřikrát víc. Vysvětlení toho jevu existuje více – od genetiky (ženský hormon estrogen prý působí jako antidepresivum) přes „účinnost“ použitého nástroje (ženy jed, muži provaz) a důslednost v provedení. Nejčastěji zmiňovanou příčinou je ovšem fakt, že muži zkrátka o svých problémech nemluví a nevyhledávají pomoc tak často jako ženy. Překvapivé jsou ovšem nejčerstvější zprávy tuzemských statistiků. Data za léta 2001 až 2005 v porovnání s minulými roky, zjistili něco nevídaného – počet sebevražd mužů roste, u žen čísla naopak klesají, a je to poprvé po čtyřiceti letech, co se něco takového stalo. Statistici sami si to neumějí vysvětlit, psychologové rovněž ne.

V minulosti bylo zvykem u sebevražd uvádět větu, že mužský náskok nad ženami je paradox, protože ženy naopak trpí výrazně častěji depresemi. Platí to dodnes: v současném Česku je ženských depresí dvakrát více. Také evidence krizových center či linek důvěry ukazuje, že ženy se na ně obracejí častěji než muži. I když rozdíl už není tak dramatický – podle nejnovějších dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky za rok 2005 bylo z lidí, kteří se obrátili na psychiatra, mužů čtyřicet procent. Naopak muži výrazně vedou nad ženami v závislostech – ze stejných statistik vyplývá, že 95 procent diagnostikovaných patologických hráčů bylo mužského pohlaví. V nejrůznějších zdravotnických zařízeních se ten rok léčilo pětačtyřicet tisíc pacientů ze závislostí na alkoholu a drogách a bezmála 70 procent z nich byli muži.

Zjišťuje se, že muži trpí některými nemocemi dříve považovanými za klasicky ženské (protože ženy jimi trpí v drtivé většině) – jako mentální anorexie či bulimie. Zjistilo se, že i muži trpí poporodní depresí a svojí formou přechodu (andropauza způsobená poklesem mužského pohlavního hormonu testosteronu).

Muži se potýkají s problémy v sexuálním životě – agentuře STEM se ve dva roky starém průzkumu přiznal ze tří a půl tisíce mužů od pětatřiceti do pětašedesáti let každý druhý k tomu, že trpí poruchami erekce. Ale naprostá většina z těchto mužů také dodala, že o svém problému nikdy nemluvila a nemluví. Velkým problémem je pro české muže také jejich otcovství – ve více než devadesáti procentech případů svěřují soudy po rozvodu děti matce. Tuto praxi kritizuje i ombudsman Otakar Motejl. Navíc někteří muži tvrdí, že stát je diskriminuje ještě jednou – to když jim nepomáhá vídat děti alespoň občas, a stěžují si, že soudy při vyřizování takových stížností postupují pomalu.

Problém? Jaký problém?

Navzdory těmto jevům se debata o mužích v Česku teprve rozjíždí. Možná proto, že vlastně české muže moc neznáme. Když už se tu o mužích někde debatuje, tak na akademické půdě a ne příliš dlouho – „mužská studia“ mají oproti Západu zpoždění a vyučují se a studují na českých a moravských univerzitách od konce devadesátých let. A i to provází paradox: mužskou otázkou se tu na univerzitách či mezi sociology zabývají hlavně ženy. A jak vyplývá z jejich zkušeností, získat v tomto tématu data a přimět někoho mluvit není žádná legrace. „Když se o něco pokoušíme, zpravidla nepřichází žádný ohlas,“ popisuje výzkumnou praxi Hana Maříková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. „Muži jako by demonstrovali nezájem. Není to pro ně téma a zřejmě mají pocit, že není to řešit.“ Socioložka brněnské univerzity Iva Šmídová ji doplňuje: „O proměnách ženských rolí dnes slýcháme často. Naproti tomu související mizení tradiční mužské role, někdy popisované jako krize mužství, zůstává v pozadí tím spíše, že je sami muži příliš nereflektují.“

I Liga otevřených mužů naráží v mužském prostředí velmi často na zdvižená obočí. „Když někde rozdáváme letáky nebo někoho zveme na akce, tak se na nás muži dívají dost podezřívavě a říkají: proč mi to dáváte, já nemám žádný problém, já přece nemusím nic řešit,“ říká Michal Vybíral. Ostatně i sami účastníci workshopů neradi slyší slovo krize nebo problém. „Prostě hledáme svoji novou roli,“ říkají, „a to není žádná krize.“

Znárodněný muž a zakuklená generace

Pro pochopení dnešní české reality je nutné se vrátit do historie posledních padesáti let a blíže se podívat na pole dosud příliš nezkoumané a nepopsané. Podle sociologů byli čeští muži formováni výrazně odlišně od svých západních kolegů. Proměny rolí se tu neděly postupně a zezdola jako na Západě, ale naráz, „shora“ – komunistickým dekretem o „osvobození“ ženy. Proto řadu západních teorií můžeme rovnou hodit do koše.

Svůj dopad měly i kroky, které na první pohled neměly s mužskými či ženskými rolemi co dělat a ani tak nebyly svými „hybateli“ zamýšleny. V západní Evropě a ve Spojených státech byl v druhé polovině dvacátého století důležitým jevem zánik klasických průmyslových odvětví, v české kotlině poválečné masivní znárodnění majetku. „Znárodnění nepostihlo kapitalisty a velké a střední vlastníky jen jako takové, ale zasáhlo je i jako muže v samém jádru jejich identity a sebevědomí, protože s majetkem je zbavilo i důležitého atributu jejich společenské dominance,“ píše v eseji Emancipace a vlastnictví spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová. Její kniha Die Frau im Sozialismus – Beispiel CSSR, vydaná v polovině sedmdesátých let v Německu, je považována za jedinou vzniklou studii socialistické ženy – a vlastně i muže. „Se socialistickou transformací společnosti nadto přestala existovat nebo ztratila svůj význam řada profesí (obchod, podnikání, svobodná povolání), jež byly dosud tradičními doménami mužské seberealizace,“ pokračuje Wagnerová. „Ve svých důsledcích to znamenalo, že podstatnou část svého významu ztratily i vzory mužského chování.“ Jediní muži s kariérou a postavením – komunističtí funkcionáři – byli podle Wagnerové „novou formou otců“, nepožívali však zvláštní vážnosti. Jak říká Wagnerová – „vyjádřeno v terminologii zbožních vztahů, cena muže klesla“, a to přesto, že stále vydělávali více než ženy a společnost fakticky řídili.

Patří to asi k projevům totalitního doublethinku či je to další oblast, kde nacházíme rozpor mezi veřejným a soukromým, ale Češi si na druhou stranu uchovali z minulosti tradiční společenské normy a představu o mužnosti v podobě, která v té době na Západě už začínala ustupovat. Ukázal to alespoň výzkum uskutečněný sociologem Ivem Možným v osmdesátých letech mezi univerzitně vzdělanými páry – podle nich měl být „tradiční muž“ tvrdý, „vůdcovský“, racionální, nezávislý, realistický, rozvážný, ambiciózní, neměl dávat najevo city a měl být málomluvný.

Náhle viditelní

Pak přišla revoluce a umělé bariéry padly. Podle sociologů se tedy paradoxně klasické „dominantní“ mužství – orientované na kariéru, vyjadřované majetkem – v Česku znovu s plnou silou „probudilo“ právě po listopadu. Muži přehodili výhybku a začali dělat kariéry, vydělávat peníze, mizeli z rodin a nechali manželky a děti v satelitních městečkách. „Rychlost, s níž muži po listopadové revoluci znovuobjevili svá před čtyřiceti lety ztracená loviště v podnikání, obchodě a svobodných povoláních, dovoluje změřit míru ponížení, jež jim připravil socialismus,“ píše Alena Wagnerová.

V tom prudkém osvobození muže a rychlém dohánění čtyřiceti zameškaných let ostatně feministky spatřují jednu z příčin, proč se feminismus v Česku setkal s tak prudkým odporem, který víceméně přetrvává dodnes. A jako výrazného národního rysu si ho dokonce všímají i příručky pro cestovatele. „Zeptejte se moderní, vzdělané Češky, jestli je přijatelné, aby muž vydělával o dvacet procent víc než žena na stejné pracovní pozici. Pak se jí zeptejte, zda sdílí názor, že ženy nepatří do parlamentu či vedení velkých firem. A nakonec, zda jedinou přirozenou kariérou pro ženu je mateřství a domácnost – je velmi pravděpodobné, že vám pokaždé odpoví NE,“ píše v knize The Czechs in a Nutshell norský novinář a překladatel Terje B. Englund.„Když si z toho ale logicky vyvodíte, že je feministka, budete mít štěstí, když vám jen jednu vrazí.“

A nejspíš to bude taky hlavní důvod, proč byli Češi po revoluci najednou tak konzervativní v pohledu na mužské a ženské role. V porovnání se zeměmi bývalého východního bloku jsme sice vycházeli spolu s východními Němci v mezinárodním sociologickém průzkumu ISSP provedeném v polovině devadesátých let jako nejméně tradiční. S výrokem, že „muž má vydělávat peníze a žena se má starat o rodinu a domácnost“ souhlasila víc než polovina Čechů, ale bezmála sedmdesát procent Bulharů či Poláků (a necelá desetina Švédů). Srovnání s dneškem však ukazuje, že v Čechách a na Moravě se názory mění nejvíce ztuha – po deseti letech ve stejném výzkumu čísla ukazující, sociologickou hantýrkou řečeno, „genderovou konzervativnost“ u našich sousedů dramaticky poklesla, česká statistika se pohnula o dílek na úrovni statistické chyby.

A potvrzují to i novější domácí výzkumy týkající se názorů na to, co je mužská a co ženská role. Zaměstnanost žen je sice průměrně vyšší než ve starých členských zemích EU, ale třeba ve výzkumu CVVM provedeném loni v listopadu se ukázal přetrvávající tradiční pohled na rozdělení rolí v rodině – podle 70 procent Čechů by stále muž měl být živitel rodiny, podle poloviny obyvatelstva by jen on měl dělat kariéru (druhá polovina si myslí, že by ji měli dělat „oba stejně“, ale pouze půl procenta si myslí, že pouze žena), vařit by naopak měla podle 80 procent dotázaných hlavně žena (že by se u plotny měli střídat, si myslí zbylá pětina).

Češi zůstávají konzervativní, i když mají vyjádřit, podle čeho se „měří“ úspěšnost muže a ženy. Úspěšná žena musí podle 90 procent respondentů „zajistit harmonickou rodinu“ a sladit pracovní a rodinné povinnosti. Kdežto úspěšný muž musí v prvé řadě dosáhnout postavení v zaměstnání a až pak se jeho úspěch měří harmonií v rodině a tím, jak se mu daří.

Nás do porodnice nepustili

Přes to všechno – a tím se vracíme do úvodu – se v Česku cosi mění. A nový muž se klube. A objevíme ho, porovnáme-li život dnešních dospělých mužů s jejich otci. Rozdíl mezi generacemi se možná ukazuje na malém detailu – zatímco starší generace mají za univerzální téma k hovoru řeči o mazácích a šůrování chodeb během někdejší povinné vojenské služby, většina dnešních třicátníků od vojny osvobozených profesionální armádou už začíná mít jiné společné téma – jaké to bylo u porodu, jestli jejich manželka či přítelkyně rodila jejich potomka do vody či na koze.

Změny vidí v porovnání se svými syny také šedesátníci z výzkumu Ivana Vodochodského.„Často tu změnu vnímají pozitivně,“ říká Vodochodský. A dokonce těm mladším i trochu závidí. Třeba právě „aktivní otcovství“ – možnost vidět a zažít porod vlastního dítěte. „Oni říkají – my jsme mohli akorát mávat do okna porodnice, dnes mají mladí možnost být u toho,“ tlumočí závěry sociolog. A mají pocit, že ono tabu, kvůli kterému nemohli veřejně mluvit o přebalování plínek, se trochu uvolnilo. „Před třiceti lety by byl muž tlačící kočárek nebo hrající si na pískovišti zdrojem výsměchu,“ dodává Ivan Vodochodský. „Kdežto dnes už to tak tolik není, což bych chápal jako společenskou změnu, která je základem změny mužské role a změny mužské identity.“

Podle Martina Járy je důkazem tohoto procesu vznik „mužských“ organizací a fakt, že spolupracují s ženskými organizacemi. „Chystáme také knihu rozhovorů Návrat ztraceného otce se známými osobnostmi, jak vnímaly svého otce,“ říká Jára. Na akademické půdě se rovněž hýbou ledy: čím dál tím víc studentů pracuje na diplomových pracích s tématy jako „zobrazení muže v mužských a ženských časopisech“, „noví otcové a sdílené rodičovství“, „muži na mateřské“ či „spravedlnost v dělení domácích prací“.

Hledání nové mužské identity se taky čím dál častěji objevuje v umění. Nejprve Olga Sommerová a její kniha O čem sní muži, pak Jiří Krejčík mladší a Lída Rakušanová a jejich film Mužská odysea. Sommerová podle svých slov při rozmlouvání s třinácti muži pochopila, že „muži sní o lásce stejně jako ženy“, a byla překvapená, kolik mužů se ve své „patriarchální uniformě“ necítí dobře. Krejčík došel k závěru, že muži se dnes ocitli v krizi – tím, že jim ženy konkurují v tolika oblastech života –, ale stále se stydí svoje slabosti ukázat. A podle Krejčíka je jen otázkou času, kdy po feminismu přijde maskulinismus – a osvobození muže.


A kdo naloží okurky?

Postavení a role žen se posledních 150 let dramaticky proměnily v porovnání s předchozími tisíciletími a mění se dál. Stále více a výše ženy pronikají do politiky (jak napsal nedávno v Respektu novinář Karel Hvížďala „od té doby, co je v Německu kancléřkou Angela Merkelová a ve Francii se ucházela o místo prezidentky Ségolène Royalová, mluví se i o alfa-ženách“, kandidatura Hillary Clintonové je další důvod), prosazují se v byznyse, podle týdeníku The Economist roste kupní síla žen a v západní Evropě už jsou to ony, kdo pohání ekonomiku. Ve školských průzkumech posledních let se navíc opakovaně dočítáme, že studentek je více než studentů a mají i lepší výsledky.

Co se ale děje během těchto bouřlivých proměn s muži? „Ještě nedávno byla tajuplnou částí lidstva žena a nikoho nenapadlo zamýšlet se nad mužem,“ píše francouzská socioložka Elisabeth Badinterová v knize „XY. O mužské identitě“, která předloni vyšla i česky. „Zdálo se, že mužství přichází samo od sebe: zářné, přirozené a protikladné ženství. Tyto tisícileté samozřejmosti vzala poslední tři desetiletí. Když ženy začaly hledat novou definici sebe samých, donutily muže udělat to samé.“

Tohle hledání nové definice začalo v sedmdesátých letech ve Spojených státech a tam a v dalších anglosaských zemích dodnes také tahle mužská studia, jak se akademicky ukotvenému hledání nové mužské identity říká, nejvíce vzkvétají. A jak uvažuje Badinterová, „pravděpodobně proto, že právě jejich civilizace byla mužností odjakživa přímo posedlá“.

Muži samozřejmě reagovali na změny „u žen“ od počátku jejich boje za emancipaci. „Přijde den, kdy George Sandová zasedne ve Francouzské akademii (…), a my muži budeme zavařovat marmeládu a nakládat okurky!“ děsil se emancipace a jejích možných následků pro muže třeba francouzský spisovatel Jules Barbey d’Aurevilly už koncem 80. let 19. století. A podle některých teorií muže zachvátila úzkost, která je neopustila dodnes.

„Od dob průmyslové revoluce v mužích neustále narůstá frustrace, která dnes dosáhla takové hloubky, že už ji nelze přehlížet,“ tvrdí klasik hledání nové mužské identity, americký básník Robert Bly. A ona narůstající frustrace vyústila podle některých sociologů v krizi – „v současné době se poztrácely orientační body a muž konce 20. století už neví, jak se definovat,“ myslí si Elisabeth Badinterová. Byť se slovem krize mnozí nesouhlasí, na Západě však už není pochyb o tom, že muž a jeho role se proměňují.



Velká čtyřka

Čtyři hlavní mužské archetypy popsali v knize „Král, válečník, kouzelník, milovník aneb O mužské psychice“ profesor psychologie z Institutu C. G. Junga Robert Moore a mytolog Douglas Gillette.„Hluboko v nitru každého muže lze nalézt otisky klidné a pozitivní zralé mužnosti,“ píší autoři. „Jungiáni tyto potenciály mužnosti nazývají archetypy.“

Podle Junga jsou tyto archetypy „předávány z generace na generaci geneticky a stávají se tím nejzákladnějším východiskem našeho chování – tedy myšlení, prožívání a našich typicky lidských reakcí“. Existence archetypů je podle Moora a Gilletta doložena studiem mytologií a folkloru celého světa – opakovaně se tam objevují stejné klíčové postavy. Archetypy existují chlapecké („božské dítě“, „malý tyran“ apod.) a podle okolností se přelévají do mužských. Neexistují v čisté formě, překrývají se. Moorovi a Gillettovi se nicméně podařilo objevit čtyři hlavní formy „zralé maskulinní energie“ – král je obdařen magickou mocí, vyhlašuje jasně, chladně a vážně lidská práva stejná pro všechny, je energií, která minimalizuje tresty a maximalizuje odměny. Válečník je vždy v pohotovosti, je oddán principu (státu, národa) přesahujícímu rámec jednotlivce, je schopen sebekontroly, která mu pomáhá ovládat strach a paniku. Kouzelník je zasvěcen do tajného a skrytého vědění všeho druhu a jeho úkolem je zasvěcovat druhé. Kouzelníky jsou šamani, čarodějové, vědci, vynálezci, doktoři – „ti všichni využívají stejného energetického vzorce bez ohledu na kulturu, v níž žijí“. Milovník je „hluboce smyslný“, je nositelem energie citlivé k vnějšímu prostředí, „svými smysly vědomě a citlivě reaguje na fyzický svět, který ho obklopuje“, je v soucitné a empatické jednotě se světem.


On-line rozhovor s PhDr. Martinem Járou 2.11. od 11:00.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1468
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte