Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Civilizace

V zemi, kde pršela ocel

Plutoniové údolí či farma atomových kovbojů. Tak se přezdívá některým místům na nevadské jaderné střelnici.

2007-1693-mobr-57AR362007.gif
2007–1693-mobr-57AR362007.gif • Autor: Respekt

2007-1693-vobr-57AR362007.jpg
Fotografie: Kdysi to byl dokonale zařízený dům s plnou lednicí a rodinným autem v garáži. Pak vybuchla atomová bomba. (Test z roku 1955, operace Apple 2) – Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

U našich nohou se rozevírá působivá díra do země: dokonalý kruh o průměru 400 metrů a hluboký sto metrů, s téměř svislými stěnami. Jáma připomíná dílo obřího mravkolva, který kdesi v podzemí číhá na neopatrného návštěvníka zdejších končin.

Ve skutečnosti je kráter nazvaný Sedan dílem atomové bomby o síle osmi hirošimských pum. V roce 1962 ji nechal odpálit tým amerických fyziků pod vedením Edwarda Tellera v rámci operace Plowshare (radlice). Exploze bomby, umístěné v hloubce 200 metrů pod povrchem, vymrštila 12 milionů tun zeminy a vyslala napříč Amerikou radioaktivní mrak sahající do výše čtyř kilometrů.

Teller hledal způsob, jak změnit atomovou zbraň v užitečný nástroj v rukou inženýrů. „Čisté“ bomby, které se snažil zkonstruovat, bomby produkující jen minimum radioaktivních látek, měly dle tehdejších představ sloužit například k prokopání nového Panamského průplavu, hloubení přístavů na Aljašce či otvírání obtížně dostupných ložisek zemního plynu.

Na dolíčkovité tváři okolní krajiny představuje ovšem „mírový“ kráter Sedan výjimku, stovky dalších děr vyhloubily čistě vojenské zkoušky atomových bomb. Naše skupina „jaderných turistů“ se nachází v Mohavské poušti v Nevadě, na zvlněné náhorní plošině ve výšce téměř 2000 metrů nad mořem. Na území přibližně o rozměrech Karlovarského kraje tu počátkem 50. let vznikl jaderný polygon, dnes nazývaný Nevada Test Site (Nevadská zkušební základna).

Přišli muži v černém

Byly to slavné a pohnuté roky. Atomové výbuchy přišly v 50. letech do módy a diváci se sjížděli z celé Ameriky. Prominentní hosté směli vstoupit přímo na střelnici – památky jsou tu dodnes: u silnic, křižujících poušť řídce porostlou trávou, kaktusy a keříky trnitých rostlin, zvolna chátrají staré dřevěné lavice, uspořádané jako v nějakém jednoduchém přírodním divadle. Jeviště ale chybí, nahradila jej oslňující scéna jaderného výbuchu.

Populární prý byly zvláště exploze v časných ranních hodinách: lidé se sjeli už večer a uspořádali „atomový večírek“ – pily se „atomové“ koktejly, odvážnější návštěvnice nosily účesy ve tvaru jaderného hřibu, které za „pouhých“ 75 dolarů vytvářel jistý kadeřnický salon. Méně šťastní turisté obsazovali alespoň vyšší patra hotelů ve 130 kilometrů vzdáleném Las Vegas, odkud měli také slušný výhled. A pokud se zrovna nestřílelo, krátily jim dlouhou chvíli různé společenské události nového jaderného věku, například dívky soutěžící o titul „Miss atomová bomba“. Obchodní domy zahajovaly výprodeje v okamžiku výbuchů, aby zdůraznily dramatičnost pádu cen, a pouštěly zákazníkům nahrávky Atomových bombometčíků a jiných slavných orchestrů.

Pro nevadskou ekonomiku byla střelnice požehnáním, ještě v 80. letech představovala druhý nejdůležitější zdroj státních příjmů (hned po hazardu). Všeobecná euforie si ale vybrala svou daň. Lidé se v 50. letech radioaktivity nebáli, ze všech stran se jim dostávalo uklidňujících slov: „Je radioaktivní mrak nebezpečný?“ ptá se například vemlouvavý hlas v jednom z dobových instruktážních filmů v okamžiku, kdy se atomový hřib rozprostírá přes půl oblohy. „Momentálně je. Přímo do něj byste asi neměli vkročit. Ale do plamenů požáru byste také nevstoupili, je to tak? Zkrátka, používejte zdravý rozum…“

„Zdravý rozum“ ovšem mnohé zklamal. Na jaře 1953 zasáhl radioaktivní mrak jižní Utah, mimo jiné město St. George, vzdálené od nevadské střelnice asi 200 km. Místní obyvatelé tehdy cítili ve vzduchu zvláštní kovovou příchuť. Nejprve uhynuly tisíce ovcí (vláda nikdy nepřiznala, že by za to nesla odpovědnost), později začali umírat lidé na rakovinu štítné žlázy a leukemii. Nebyl to přitom jediný incident, k únikům radioaktivity docházelo až do roku 1963, kdy se zkoušky jaderných zbraní přestěhovaly pod zem, a v řídkých případech i poté. Na éru atmosférických testů obzvlášť doplatily děti, které pravidelně pily mléko místních krav a koz.

Zdejším obyvatelům se přitom nedostalo žádného varování. Claudia Petersonová, žena ze St. George, vzpomíná v časopise National Geographic na to, jak coby čtyřletá holčička sledovala z houpačky východy jaderných sluncí na západě, nad nevadskou hranicí. Pamatuje si den, kdy do školy, kterou navštěvovala, přišli muži v tmavých oblecích a měřili děti Geiger-Müllerovým počítačem radioaktivních částic. U její tváře detektor ostře zapraskal, muži jí však řekli, že je to od rentgenu zubů (který ovšem nikdy nepodstoupila). Později onemocněli někteří její spolužáci, z rodiny zemřeli na rakovinu otec a sestra a jí samé se narodilo postižené dítě.

Viděl jsem své kosti

Americký Národní ústav pro výzkum rakoviny (National Cancer Institute) odhaduje, že spad z nevadské střelnice zavinil až 212 tisíc případů rakoviny štítné žlázy, přičemž pro jiná zhoubná onemocnění spolehlivé odhady neexistují. V 90. letech americká vláda malou část postižených a pozůstalých odškodnila.

Zřejmě nejhůř se testy podepsaly na zdraví vojáků, kteří cvičili přímo na polygonu. Byli varováni před jedovatými pouštními živočichy, ale nikoliv před radioaktivitou. Někteří byli rozmístěni v zákopech jen necelé dva kilometry od epicentra výbuchů. „Klečeli jsme zády k explozi, s rukama na očích,“ cituje historik Gerard DeGroot v knize The Bomb – a Life vojáka Jamese Yeattse, muže, který se v roce 1952 účastnil jednoho z testů. „Záblesk byl tak jasný, že jsme viděli kosti v našich rukou. (…) Když se prach usadil, pochodovali jsme k epicentru, dokud nebyl žár příliš silný.“

Deset let po výbuchu neměl Yeatts ani jeden zub, všechny se mu postupně uvolnily z dásní a vypadaly. Nemohl dýchat, dokázal ujít pouhých několik kroků. Vážil necelých 50 kilogramů. Jeho syn se v roce 1969 narodil s mnoha postiženími, která lékaři přičetli ozáření.

Podobné pokusy probíhaly od roku 1951 také na jaderné střelnici v Kazachstánu v Sovětském svazu. I zde si vybraly svou daň v podobě rakoviny a dalších nemocí.

Spiknutí zelených

Naše skupina turistů stojí na vyhlídkové plošině nad zmíněným kráterem Sedan, kde nám organizátoři exkurze povolili vystoupit z autobusu. Posloucháme výklad o tom, jak v obří jámě trénovala v roce 1970 posádka Apolla 14 pohyb v měsíčním kráteru. Radioaktivní půda byla z jámy odvezena na Aljašku, aby mohli vědci projektu Plowshare studovat vliv radioaktivity na tamní ekosystémy. Zpět na střelnici se kontaminovaná zemina vrátila až v roce 1993 a skončila v jednom ze zdejších úložišť.

Někdo z turistů se v rozpacích ptá průvodkyně na osud projektu Plowshare. Dostává se mu odpovědi, že byl v 70. letech ukončen. „To určitě zavinili zelení,“ poznamenává Ulli Miyashirová, moje sousedka z autobusu, jinak volební manažerka Republikánské strany v Las Vegas. Později, na zpáteční cestě do nevadské metropole, se mi od ní dostane přednášky o tom, jak „zelení“ aktivisté v Americe blokují všechny důležité projekty od výstavby silnic až po těžbu ropy na Aljašce. V jednom má Ulli bezpochyby pravdu – Tellerův tým jaderných vizionářů byl skutečně zastaven tlakem veřejného mínění, poté co „atomová radlice“ zamořila radioaktivním spadem velké oblasti v USA a kus Kanady.

Les rostoucí z betonu

Nastupujeme zpět do autobusu a vydáváme se na další cestu atomovým skanzenem. Projíždíme kolem osamělého domu, jenž hledí do krajiny černými obdélníky vytlučených oken. Je to pozůstatek městečka postaveného v roce 1955 jen proto, aby je mohl v mžiku rozmetat výbuch jaderné bomby. Armáda chtěla prozkoumat účinky exploze a myslela skutečně na všechno: v různých vzdálenostech od epicentra vybudovala školu, požární stanici, benzinovou pumpu, rozvod elektřiny, plynový zásobník. Domy zařídila do nejmenších detailů, na kuchyňských stolech dokonce v okamžiku exploze spočívaly talíře s jídlem, v garážích parkovala auta. Skutečné obyvatele „městečka zkázy“ nahradily figuríny.

Materiály dostupné v Muzeu atomových testů v Las Vegas přitom svědčí o tom, že stranou míst, kam smějí turisté, lze spatřit snad ještě podivnější věci: obrovský bankovní trezor, který atomový výbuch něžně svlékl ze svrchní vrstvy železobetonu. Radioaktivní tank, na věky odpočívající pod spalujícím nevadským sluncem. Oblast poeticky nazvanou Plutoniové údolí, kde detektory záření alfa ukazují neuvěřitelné hodnoty. Armáda tu kdysi simulovala různé nehody, při nichž jaderná zbraň sice nevybuchne, ale rozbije se na padrť a plutonium se rozptýlí do okolí.

A jsou tam další pozoruhodnosti: půl kilometru vysoká věž, na niž vědci do různých výšek umísťovali nestíněný atomový reaktor a studovali, nakolik jeho záření pronikne do pečlivě rekonstruovaných domů z japonské Hirošimy, aby zjistili, jakou dávku mohli jejich obyvatelé 6. srpna 1945 dostat. Farma, kde se dobytek krmil kontaminovanou pící a hygienici studovali putování radionuklidů v organismu krav (personálu se říkalo atomoví kovbojové). Nebo třeba místo, kde armáda zasázela do betonu les vzrostlých borovic, které pokácela na svazích nevadských hor, a nechala přes ně přehnat tlakovou vlnu, aby pomocí měření zjistila, zda mohou vojáci skrytí v hlubinách lesa přežít následky výbuchu.

Je to pozoruhodné dědictví z dob studené války. Vznikla dokonce nová profese lidí, kteří se o zdejší artefakty starají a snaží se je uchránit před postupnou zkázou. Bill Johnson, ředitel zmíněného muzea v Las Vegas, je archeolog, který se specializuje právě na ochranu těchto zvláštních památek. Den před exkurzí jsem se ho ptal, jakou lokalitu na nevadském polygonu pokládá za nejzajímavější.

„Nejspíš je to místo zvané Smoky,“ odpověděl mi. „Narazil jsem na něj náhodou, když jsem projížděl střelnicí a pátral po něčem úplně jiném.“ (V tu chvíli jsem si nemohl nevzpomenout na Tarkovského film Stalker.) „Jsou tam pozůstatky rozmetané věže, na jejímž vrcholku byla odpálena atomová bomba. Od dob výbuchu na to nikdo nesáhl, všechno je silně radioaktivní. Když se podíváte na zbytky ocelových kabelů, vidíte, že, jak padaly vzduchem, byly v kapalném stavu. Ztuhly až po dopadu na zem.“

Útok na brigádu vepřů

V dobách vzdušných výbuchů armáda odpalovala nejen jaderné nálože umístěné na věžích, ale také pumy zavěšené na ukotvených balonech či shazovala bomby z letadel. Každý test měl víc cílů, ověřovaly se účinky výbuchů na techniku, práci radarů či psychiku vojáků. Některé experimenty nabývaly bizarních podob, například když v roce 1957 vojáci zkoumali účinek tlakové vlny na vzducholoď. Věřte nebo ne, výbuch srazil vzdušný koráb z oblohy.

Jiný pozoruhodný a zároveň nemilosrdný pokus zmiňují historici studené války jako „útok na brigádu vepřů“. V roce 1957 nechal Pentagon ušít polní uniformy na míru prasatům a 111 těchto živočichů do nich oblékl. Brigáda vepřů, jejíž příslušníci čekali na atomový výbuch v různých vzdálenostech od epicentra, byla zdecimována. Explozi nepřežilo 72 prasat, armáda prý ale přesto získala cenné informace o tom, jak uniformy dokážou chránit kůži proti tepelnému záření.

Všechny tyto experimenty se odehrávaly v kontextu studené války, kdy se Spojené státy obávaly ruského jaderného útoku. Spirálu strachu roztočil především Stalin, když ve Velkém divadle v Moskvě v únoru 1946 prohlásil, že střet mezi táborem kapitalismu a komunismu je nevyhnutelný. Stalin věděl, že Rusko je zatím na globální vojenský konflikt příliš slabé, nevěřil však tomu, že by americké jaderné zbraně mohly případnou válku rozhodnout. Necítil se tedy zastrašen a pomocí nevybíravých metod posiloval sovětský vliv ve světě.

Jak narůstal počet ruských atomových bomb (první pokusný výbuch proběhl v roce 1949), obavy Američanů se prohlubovaly. Nikdo nemohl zaručit, že nevyzpytatelný totalitní režim neudeří ve chvíli, kdy to pro něj bude výhodné.

Ale i Kreml měl důvody ke znepokojení. Americký generál Curtis LeMay, od roku 1949 náčelník velitelství strategického letectva USA, pod nějž spadaly bombardéry s jadernými pumami, plánoval, že v případě vojenské hrozby ze strany komunistického tábora zahájí preventivní jaderný úder proti sedmdesáti sovětským městům. Příslušný vojenský výbor jeho záměry odmítl, zdůvodnil to ovšem tím, že takový útok by Sověty beztak neporazil, což obnovení vzájemné důvěry příliš nepomohlo. Strategické myšlení obou stran zkrátka formovala především síla protivníka, a není proto divu, že armády měly na jaderných polygonech v Nevadě, Semipalatinsku v Kazachstánu či na Nové zemi v Severním ledovém oceánu volné ruce k těm nejroztodivnějším pokusům.

Klece v poušti

Jaderné zbraně se na nevadské střelnici testují dodnes, ovšem už ne pomocí atomových výbuchů. Místo nich používají experti sofistikovanější metody; stlačí například plutonium explozí konvenční trhaviny, pořídí přesná měření a získanými údaji „nakrmí“ počítačový model. Dozvědí se tak, jak by se plutonium chovalo v případě skutečného použití bomby.

Všechny pokusné jaderné výbuchy nyní zakazuje mezinárodní smlouva z roku 1996. Sice dosud nevstoupila v platnost, protože ji neratifikoval dostatečný počet zemí, hlavní jaderné mocnosti ji přesto respektují.

Znamená to, že je svět bezpečnější? V jistém smyslu ano, ukončení testů sehrálo důležitou psychologickou roli a pomohlo omezit zbrojení. Zároveň však existují důvody ke znepokojení. Rusko vyvíjí novou jadernou hlavici, která by měla po vstupu do atmosféry manévrovat jako řízené střely s plochou dráhou letu, čímž by mohla přelstít americkou protiraketovou obranu. Novou generaci jaderných hlavic, nazvanou Reliable Replacement Warhead (spolehlivá výměnná hlavice), připravují také Američané. Obě země slibují, že se vývoj obejde bez obnovení pokusných výbuchů. Jaderné střelnice nicméně zůstávají připraveny, ta v Nevadě se může vrátit ke svému někdejšímu účelu během několika měsíců.

Na zpáteční cestě, hned za bránou polygonu, míjí náš autobus drátěné klece používané pro zklidnění zadržených protijaderných demonstrantů. Pobyt v nich není v žáru pouště jistě nijak příjemný. Dokud ale zůstane jaderná střelnice především výzkumnou laboratoří a muzeem studené války, neměly by se plnit příliš často.


Laboratoř i cvičiště

Jaderná střelnice, rozkládající se na ploše 3500 km2, vznikla rozhodnutím prezidenta Trumana v roce 1950. Do roku 1962 explodovala atomová bomba nad zdejší pouští stokrát. V roce 1963 vstoupila v platnost mezinárodní dohoda, která výbuchy v ovzduší zakázala, a zkoušky se přestěhovaly pod zem. Armáda uskutečnila více než 800 podzemních jaderných výbuchů, testy byly ukončeny v roce 1993. Dnes slouží střelnice k civilnímu i vojenskému výzkumu, k dekontaminaci a ukládání jaderných odpadů a jako cvičiště pro boj s terorismem.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte