Jak vypadal život žen odsouzených z politických důvodů do komunistických cel.
Podobně jako měl socialismus jako společenský systém různé fáze svého vývoje, byly odlišné i subsystémy, které vytvářel. Vězeňství let padesátých a částečně i šedesátých se lišilo ve své brutálnosti od podmínek ve vězeních v době normalizace, tedy v období let 1969–89.
Přístup k politickým vězňům v letech padesátých, kterým obvykle říkáme období stalinismu, se od pozdější doby diametrálně odlišoval nejen krutostí, ale i nemožností sdělit jakékoliv informace o podmínkách ve vězení za hranice. Přesto kniha napsaná a vydaná Tomášem Bursíkem přináší mnoho dokladů o tom, že i tehdy se o to vězeňkyně pokoušely a že i o tehdejší době se zachovaly záznamy.
Proti bezpečnosti státu
To je potěšitelné zjištění především pro „budoucí“ vězněné a hrozivé pro stávající věznitele. Zde i kdekoli na světě. Političtí vězni z posledních dvou dekád přece jen dostali určitou satisfakci nejen tím, že ještě za jejich života se změnila společnost, ale i tím, že se o toto období zajímá více historiků i čtenářů než o léta padesátá. Proto vítám knížku Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe!. Její autor, pracovník archivu ministerstva vnitra, historik Tomáš Bursík, ji věnoval „všem statečným ženám, Jánu Langošovi a Jonathanu Livingstonovi Rackovi v každém z nás“.
Vychází z dopisů vězeňkyň, soudních spisů, dobových komentářů, a hlavně vzpomínek těch, které to přežily. Text je členěn do kapitol, které zachycují život a mezilidské vztahy vězeňkyň, včetně monotónnosti vězeňského života, stravy, zdravotnických služeb, práce, mimopracovního času i složitostí vyplývajících z nedobrovolného soužití žen vězněných pro „trestné činy proti bezpečnosti státu“, tedy pro politické postoje, a žen z opravdu kriminálních kruhů.
Status politického vězně nebyl uznáván, trestem bylo i soužití a mocenské postavení některých vězeňkyň, vynucené lesbické vztahy, a hlavně moc primitivů, kteří mohli rozhodovat o osudech těch druhých, vzdělaných. Podrobně je zachycena především ženská věznice v Pardubicích a změny v jejím právním statusu. V pečlivých poznámkách pod čarou jsou uvedeny i úryvky z dopisů a pozdějších vzpomínek vězeňkyň, včetně poznámek Jiřiny Zábranové, Růženy Vackové, Dagmar Šimkové, Fráni Zemínové, Alžběty Palkostové, Antonie Kleinerové, Jarmily Taussigové a dalších a dalších.
Komunistický režim nejednal s politickými vězeňkyněmi lépe než s muži, pokořoval je, ponižoval, týral při vstupních výsleších bitím, hladem, zimou, dny bez spánku a často i vody. Z uvedených pramenů je jasné, že tyto ženy byly přivazovány řetězy a jinak týrány a že za nedovolené čtení novin jedna z nich byla 11 dní v korekci. Přesto se nevzdávaly, snažily se dát světu zprávu o těchto poměrech a někdy se jim to i podařilo.
Marné pokusy
Většina byla po roce 1956 propouštěna, ale v době velké amnestie v roce 1960 bylo z 8708 politických vězňů amnestováno jen 5319. Z přímých citací z hlášení komisí, které na jaře 1960 měly připravit amnestii, si udělá čtenář jasnou představu o tom, co se ve vězeních oceňovalo jako dobré chování, včetně hodnocení typu: „Povahy je tiché, avšak zatvrzelé. Skrytě se snaží další odsouzené odradit od soutěží, svoji trestnou činnost zlehčuje a její postoj k dnešnímu zřízení je nepříznivý.“ Z amnestie jen v Pardubicích bylo vyčleněno 76 zatvrzelých „protistátních“ žen.
Tato amnestie byla opožděnou reakcí na první fázi procesu destalinizace z roku 1956. Po propuštění pak tyto ženy nesly stigma viníků, protože se jim nedostalo ani formálního vyjádření rehabilitace. Další, včetně profesorky Růženy Vackové, byly propuštěny na svobodu až v polovině let šedesátých.
Jednání s vězeňkyněmi i v padesátých letech zcela odporovalo předpisům platným pro tehdejší vězeňství, jehož proklamovaným cílem byla převýchova člověka. Knížka je tak současně i příspěvkem k dějinám československého vězeňství.
Zvláště rozsáhlá je část zabývající se dopisy dvanácti politických vězeňkyň, které se snažily odeslat v roce 1956 stížnosti generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjoldovi. Faksimile dopisů, včetně kopií hlášení ke kázeňskému řízení a prošetření stížností, tvoří druhou část této pozoruhodné knihy. Vedle jmenného rejstříku, soupisu pramenů a literatury jsou údaje na každé stránce doplněny pečlivě uvedenými odkazy z Archivu ministerstva vnitra, citáty ze soudobého tisku, včetně stručného uvedení historicko-politických souvislostí.
Součástí publikace je CD z archivu projektu Rádia Česko a občanského sdružení Post Bellum Příběhy 20. století. V knize je i přehled až dosud vydaných sborníků Securitas imperii, přehled edice Sešity a edice Svědectví. Takže do budoucna se nikdo nebude moci vymlouvat, že nemohl tyto skutečnosti poznat a udělat si jasný názor o období krutovlády Komunistické strany Československa.
Autorka je socioložka.
Tomáš Bursík: Ztratily jsme mnoho času… Ale ne sebe!, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 188 stran.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
