Syndrom Everest

Český horolezec píše, proč bude obětí nejvyšší hory světa přibývat.

Upřímně řečeno, na Everest jsem nikdy nechtěl. Vadila mi jeho medializace a vůbec přílišná komerčnost. Chodím do hor proto, abych si vyčistil hlavu, a ne abych se hádal o místo, kde postavit stan, nebo přemýšlel, komu dát úplatek. Teprve když jsem narazil na spolulezce, který si Everest položil jako podmínku společné výpravy, začal jsem se o nejvyšší horu světa zajímat podrobněji. Velice rychle jsem se pak stal obětí „syndromu Everest“. Začal jsem chápat, proč se můj spolulezec o něj pokoušel již potřetí.

Když si do Googlu zadáte „Everest“, dostanete asi 24 milionů odkazů. Na jakoukoli jinou osmitisícovku (je jich celkem 14) jich obdržíte zhruba 100krát méně. Tahle statistika trefně demonstruje rozdíl mezi Everestem a jinými horami. Čím více se o něj zajímáte, tím více vás začne fascinovat. Ta hora je prostě symbolem všeho „nej“ v horolezectví, a proto přitahuje takovou pozornost.

Kvůli popularitě slavného štítu jsou lidé ochotni podstoupit neuvěřitelné věci. Potkal jsem člověka, který o Everest usiloval již podeváté, ačkoli v průběhu minulých pokusů utrpěl mnohočetné omrzliny rukou i nohou a musel se podrobit amputacím. Existuje Američan, jenž se soudí o to, zdali byl na vrcholu, či nikoli. Cestou nahoru jsem narazil na Ekvádorce, který se vracel z „úspěšného…