Mimochodem

V pošmourném nečase končící zimy se mi obzvlášť ostře vybavují místa, kde jsem si nejvíc užíval letní parna. V útlém dětství to byl prosluněný plácek u Berounky, který se přirozeně utvořil z břidličných oblázků a naplavené hlíny v místech, kde do řeky ústil potok Žloukava. Ráj tehdy měřil necelých sto metrů čtverečních. Nabízel nekonečné radosti, ale pro kontrast také trochu hrůzy: stačilo nadzvedávat ploché kameny. Z odulých, bledých larev, slizkých pijavic i hemživé havěti štířího vzezření naskakovala husí kůže. Když se pak kámen vrátil na původní místo, vypadal zas úhledně a čistě, ale to už člověk věděl, co všechno se pod ním schovává.

Díky zveřejněným odposlechům podezřelých činovníků kolem soudce Berky mohla letos televizní veřejnost nakouknout do hemžení pod kameny i v zimních měsících. Viděla úctyhodnou fasádu Národního bezpečnostního úřadu, pozorovala majestátní postavy jeho šéfů v drahých oblecích, ale zároveň naslouchala jejich neuvěřitelným rozhovorům po telefonu, když si mysleli, že je nikdo neslyší. Hlasy mužů, kteří oficiálně ztělesňovali tu nejvyšší důvěryhodnost státu, zněly opravdu jako z říše štírů a pijavic. Tak cynické hlášky by působily nepravděpodobně snad i v parodii na americkou gangsterku. Naskakovala z nich husí kůže.

Občas se nyní přistihnu, že se při telefonování sám odposlouchávám. Neztělesňuji sice nic moc důvěryhodného, ale stejně bych byl zhnusen, kdyby mi mé vlastní odposlechy pustili v televizi. Ta spiklenecká žoviálnost! Ty…