Další tvář Mečiara
Slovenští politici úporně zavírají oči před tím, co o Mečiarovi stále platí: nic se nenaučil a nic nezapomněl.
Krátce před koncem komunistické éry poskytl jeden z jejích pohlavárů, Vasil Biľak, rozhovor německému listu Die Welt. Na zmínku redaktora o Dubčekovi poznamenal, že je to „živá mrtvola“. Trochu se mu popletl jazyk, neboť chtěl říci, že Dubček je mrtvola politická. Podobně se popletl úsudek mnoha lidem na Slovensku, když v roce 1998 pasovali na politickou mrtvolu Vladimíra Mečiara.
Časy „poctivých podnikatelů“
Předseda HZDS byl tehdy již potřetí „odejit“ z postu premiéra a jevil se jako vzorový prototyp politického nebožtíka. Byl přiřazován k chorvatskému Tudjmanovi, srbskému Miloševićovi či běloruskému Lukašenkovi, tedy k politikům, kteří když ztratí moc, ztratí ji navždy. Jenže stačilo osm let a vše je jinak. Matice slovenská vymyslela pro tento úkaz zvláštní výraz – oživotvoření.
Robert Fico, předseda strany Směr, vzal po červnových volbách Hnutí za demokratické Slovensko do vládní koalice, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Mohl si to dovolit, neboť ochotu vstoupit do aliance s někdejším úhlavním nepřítelem dala najevo nejprve Dzurindova strana SDKÚ a po ní i Strana maďarské koalice (SMK) Bély Bugára.
Dzurinda argumentoval tím, že chce zachránit Slovensko před Ficem a rušením reforem. Bugár zase tím, že chce zachránit maďarskou menšinu a celý stát před Slotovými národovci (SNS) a novou vlnou nacionalismu.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
