Prásk, bum, třísk! Je po šesté a na infekčním v pražské nemocnici Na Bulovce mě budí práskání dveří a třískání konvice s čajem. Nastupuje rychlá rota sester, které, jak všichni víme, „toho maj moc a nemaj to v tom českým zdravotnictví lehký“. Choulím se pod deku, schovám pod ni i hlavu, protože už mi došlo, že mě nebudou chtít pozdravit, natož se mi jako nové pacientce představit.

Na Bulovku mě přivezli předevčírem s vysokou horečkou, mám zánět. V ruce mám trvale zapíchnutou jehlu na kapačky, která si tupě tepe v mé žíle, a já nemůžu dělat nic. A ještě za to musím být vděčná, což se snažím být. Ale začíná mi být líp, takže díky.

Tyhle sestry ve škole asi chyběly, když se probírala známá poučka „ticho léčí“, snažím sama sebe pobavit celkem blbým fórem, když je slyším pořvávat na chodbě. Říkám si, že mi to celé může být jedno – vždyť na spaní mám koneckonců celý den, bohužel jich asi bude i víc. Moje sebeuklidňování v ranní tmě nekompromisně ukončí ječák sestry zpoza dveří: „Nevíš, kde jsou papíry tý Nosálkový? A kde ta Nosálková vůbec leží?“ S bušícím srdcem poslouchám, jak se moje jméno stává kopacím míčem.

Za chvíli do pokoje vlítne sestra s čistým povlečením. Něco křičí na mou sousedku, která nerozumí česky, je Ruska. Najednou si uvědomuju, že se otočila na mě a z nesouvislého toku vět začínají vystupovat konkrétní slova: „To si děláte srandu, nemůžete pít magnesii, ta má projímavý účinky.“ Dobře, odpovídám já, dokonce snad přidávám „promiňte, nevěděla jsem to“. Prý to je na obalu napsaný a měla jsem si to přečíst. „Nezlobte se, ale já přece nejsem zdravotnice, abych takovýhle věci věděla…,“ chci přidat argumenty. Ale narážím na realitu: bortí se mi hlas a místo smysluplných argumentů ze mě vychází jen vzlykání. V nemocnici bolí nejen tělo, ale i duše, jsem tu mnohem zranitelnější, uvědomuji si. S pocitem odnětí důstojnosti se jen ptám, jestli je mattonka v pořádku.

Pak je snídaně. Pečivo s jablíčkovým pyré! Těším se, chutná mi to, dělám si hezky pauzy. Za chvíli do pokoje vlítne sanitářka a chce mi odnést talíř a s ním i větší množství snídaně. Žádám ji, aby mi to ještě chvíli nechala. „To nádobí se musí vrátit, musí jít na dezinfekci.“

Naštěstí mi volá Honza. Jen co slyším blízký mužský hlas, okamžitě se mu poskládám do náruče, výhled se mi začíná zamlžovat slzami. Asi tak deset minut brečím jedinou větu – že tady nemůžu zůstat a že přece nechci víc než jen slušné chování. Honza říká, že zavolá doktorce a domluví se s ní.

Pak jdeme zase jíst. Musíme. Oběd mi naštěstí nechutnal tolik jako snídaně, takže si ho klidně a „bez keců“ nechávám odnést asi po deseti minutách. Ptám se, jestli můžu dostat teplý čaj. Nemůžu, na to tady nejsou přece zařízený, teplý čaj je jen ráno. To už nebrečím, to už se směju. Možná ne ticho, ale smích léčí!

Po obědě dostávám od sestry kapačku, nejdříve ale dostanu kapky kvůli práškům na stole. Tuhle zápletku jsem nepochopila, dávám si hlavu pod peřinu, nechci se už na sestru dívat. Nechci se dívat na to, jak mi s výrazem dělnice u strojové výroby tahá za žílu. Sestra mi strhla peřinu a žabím šišláním mě oslovuje jako „slzavý údolí“, pak mi říká, že ona taky brečela, když byla v nemocnici rodit. Tak to mi je srdečně jedno. Snažím se jí vysvětlit, že si myslím, že je zbytečné, aby na nás sestry křičely třeba kvůli minerálce. Sestra odpovídá tak, jak to znám z novin: „To víte, je nás tu strašně málo. Máme toho moc!“ Nemůžu si pomoct, nezajímá mě to. Ale její prohnané šišlání nakonec vítám. Ať se ke mně raději chovají jako k idiotovi než k otravnému hmyzu. Jsem fakt slabá.

Později odpoledne přichází máma s tátou a Honza. Donesli mi noviny, dnes je pondělí, to jich vychází nejvíc, těším se. Povídáme si a smějeme se zlovolným sestrám. Jenže, my o vlku a vlk ve dveřích. „Mohl byste slézt z tý postele,“ říká učitelsky sestra Honzovi, který sedí na konci mého lůžka a mne mi nohy. Ten vstává a rádoby v klidu se ptá: „Můžete mi říct jedinej důvod, proč bych nemohl sedět na její posteli?“ „Myslím si, že je to nevhodné,“ říká sestřička z hororu. Honzovi její vysvětlení nestačí, nakonec s ní mizí v chodbě. Ani nevím, co si říkají, ale asi nic moc přátelského. To je mezi nimi. Já jsem dostala nápad. „Mami, nemáš v kabelce paralen?“ otáčím se na mámu. Má! A tak jí vysvětluju plán: „Honzovi říkala doktorka, že když nebudu mít teplotu, tak je šance, že mě pustí na propustku. Tak když budu večer cítit, že na mě leze teplota, vezmu si jeden a při ranním měření nebudu mít teplotu na stopro,“ vysvětluju. Mámě se můj plán sice moc nelíbí, ale protože ví, že už mi je líp, nakonec mi „zboží“ předává.

Pak odcházejí, já už jen dostanu večeři. Teprve v sedm odchází tahle směna šílených sester. Uznávám, že dvanáctihodinovka určitě musí být náročná a že to fakt sestry „nemaj lehký“. Tak si pro jistotu sahám na čelo a krk a snažím se odhadnout, jestli si moje teplota zaslouží paralen, nebo ne. Když bude o jednoho pacienta míň, snad už „toho“, tedy pacientů, nebudou mít sestřičky tak moc.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte