0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Domov12. 11. 20065 minut

Jeden den v životě

Ve všední dny se probouzím před sedmou, to když vstává moje žena, aby se vypravila do práce.

Ve všední dny se probouzím před sedmou, to když vstává moje žena, aby se vypravila do práce. Ale zůstávám ještě půl hodiny ležet – čekám, až žena v naší jediné koupelně dokončí ranní toaletu a až si v klidu dopije své ranní café latte. Malej ještě spí, přikrývku má omotanou kolem tělíčka a rukou objímá ušatého plyšového pejska.

„Ty jsi na mateřský?“ slýchávám od udivených známých mužského pohlaví, „tak to si teda vysmátej, co? Ty musíš mít času, chlape!“ Ženy oproti tomu reagují úplně jinak, někdy až zděšeně, ale pokaždé s náznakem soustrasti a soudržnosti ve společném údělu: „Otec na mateřské? To tedy respekt! Je to ale honička, že?“ Nic z toho mi nevadí. Dělám svoji „práci“ rád, a především – dobrovolně! Bylo to mé vlastní rozhodnutí a nic na něm nemění ani poznání, že být na mateřské znamená zaměstnání na 16 hodin denně, bez poledních přestávek, a to pět dní v týdnu. O víkendech, když je doma i žena, pak už „jenom“ na poloviční úvazek.

Uprostřed rozepsané věty končím, protože Malej právě vešel do obýváku. Má ještě spánkem rozcuchané vlasy, ale očividně se těší na nový den. „Táto, čaj!“ řekne namísto pozdravu. Vstávám tedy, abych mu nalil ovocný čaj. Komunikaci s dvouletým človíčkem si nezasvěcení možná představují jako jednotvárný a neohrabaný dialog, můžu ale každého ubezpečit, že s ním hovořím jako s dospělým, rovnocenným partnerem. Navíc výhradně německy. Začal jsem s tím už týden po jeho narození a trvalo mi dva měsíce, nežli jsem dokázal dělit komunikaci na českou (se ženou a přáteli) a německou (se synem), aniž bych se k tomu musel nutit. Malej to, na rozdíl ode mne, střídá. Někdy odpovídá česky, jindy německy, v obou případech ale ví, co říká.

Dopoledne obvykle uplyne jako v letu. Po jídle vyrážíme do nedalekého parku, kde se Malej prohání na dětské motorce nebo komunikuje s jinými dětmi i s dospělými a užívá si čerstvého vzduchu. Krok za krokem jsem mu v patách, člověk nikdy neví! Občas pozdravím kolemjdoucí maminky, které tu dennodenně potkávám, a výměnu pohledů doprovází chápavý úsměv. Otce na mateřské jsem nepotkal ještě ani jednoho.

Mezi druhou a třetí Malej spí. Já se v té době věnuji uklízení rozházených hraček, zbavuji podlahu lepkavých fleků od rozlitého čaje a vyklízím myčku. Když si pospíším, trvá to jen deset minut – a každá minuta je dobrá! Jsem hotov a usedám opět k počítači. Mám na to jednu hodinu. Šedesát minut, kdy nemusím být jedním okem tam a druhým onde, tři tisíce šest set vteřin, kdy nemusím odpovídat na stále se opakující otázky. Dříve jsem tento čas využíval k přípravě večeře, s nabytou zkušeností jsem však změnil taktiku, abych získal chvilku pro sebe. Vařit můžu nakonec i s Malým.

Když se Malej vzbudí, jdeme nakoupit. Beru s sebou ještě včerejší složenku a rozšiřuji náš program o návštěvu pošty. „Půjdeme si pro peníze, víš!? Přišel nám měsíční rodičovský příspěvek, 3696 korun,“ vysvětluji synovi. Asi ho to nezajímá, protože na moji větu nereaguje. Ale to mě neodradí od dalšího vysvětlování: „To je víc než loni, od ledna nám přidali 61 korun!“ Malej se náhle zasměje a já mám v tu chvíli dojem, jako by chtěl svým smíchem ohodnotit mé sdělení. Ale mýlím se. Vysypal sáček dětských piškotů na gauč a pobaveně je teď zastrkává mezi matrace.

Když se vracíme z nákupu, začíná se smrákat. Jídlo mám hotové a začínám prostírat stůl. Je půl sedmé a žena ještě není doma. To není žádná výjimka, její džob to vyžaduje a z něčeho musíme přece žít. Doufám jen, že neměla příliš perný den. Je to hned znát na způsobu vzájemné komunikace a rodinná pohoda pak trpí. V ten moment zachrastí klíče v zámku a Malej se radostně rozeběhne ke dveřím. „Mami, mami,“ volá a jeho očíčka září štěstím. Když se dostatečně poňuchňají, jsem na řadě já. Objímám ženu, dávám jí pusu a zkoumavě jí pohlédnu do tváře. Měla perný den? Měla! Dvanáct hodin v kanceláři je samo o sobě zdrcující, když ale k tomu ještě přijdou komplikace s klienty nebo výměny názorů se spolupracovníky, nedá se od nikoho očekávat odlehčená nálada. Společně tedy povečeříme, Malej ještě zhlédne Večerníčka a pak ho jde žena uložit. Uléhá s ním, je to jeden z těch nejpříjemnějších momentů jejího dlouhého dne, a tak i usíná, svírajíc rukou chlapcovy prstíky a naslouchajíc jeho pravidelnému oddychování. Já se vracím do obýváku a jen tak sedím. Na psaní už nemám ani pomyšlení, a kdybych se přemáhal, stejně by z toho nic kloudného nebylo. Uplynou dvě hodiny a žena se probouzí. Prohodíme spolu několik slov a následně střídáme pozice – já se ukládám v ložnici ke spánku a ona v obýváku žehlí (tuhle práci nesnáším).

Vyčerpaně se rozvalím na manželské posteli a už jsem napůl v říši snů. Zdá se mi o tom, že je neděle a že jsme všichni spolu, jako na nějaké báječné dovolené.

Autor má blog na adrese behensky.blog.respekt.cz.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].