Kde leží veřejný prostor

Dokument Eriky Hníkové Sejdeme se v Eurocampu nevypráví jen o venkově.

Pár mužů stojí za podmračeného dne na návsi. „Co vlastně dneska Běšiny spojuje?“ ptá se jich režisérka. „Nic, jen těch šest písmen,“ odpoví jeden. „Myslíš smrt?“ ptá se druhý. „Ne, ta má jen čtyři písmena.“

Hospoda na návsi je zavřená. Sokolovna s kinem je věčně prázdná, lidé se skoro nestýkají. Schopný starosta rozvíjí na evropské úrovni místní projekty, které jsou obyvatelům pošumavských Běšin dost vzdálené: například Eurocamp, rekreační zóna určená pro návštěvníky obce. Proč je tu tak mrtvo, když jsou na tom Běšiny ekonomicky lépe než kdykoli předtím?

Společnost jako v zakletém zámku

Střízlivý a bystrý dokument třicetileté Eriky Hníkové nastoluje nejdůležitější české téma dneška: lhostejný vztah k veřejnému prostoru, odtrženost politických elit od života a následná občanská pasivita a pocit bezmoci. Bez morálního kádrování nabízí režisérka vysvětlení. Na vině úpadku vesnického společenství nejsou charaktery lidí (ty musely být vždycky stejné), ale zhroucené sociální vazby. Lidé dokážou přežít, pracovat a založit rodinu. Ale ztratili schopnost a chuť se nezištně veřejně angažovat, uzavírají se do malých skupin, a ty se dál hádají a rozpadají. Demokratický systém se následně mění v karikaturu: po volbách nakonec vždycky vyplave nahoru arogantní „panstvo“, tedy starosta, dole utkví brblající…