2006-1556-mobr-13A.gif
2006–1556-mobr-13A.gif • Autor: Respekt

2006-1556-vobr-13A.jpg
Fotografie: Ano, mají řešení. Konečné řešení. (Zasedání Ústředního výboru KSČM, červenec 2006, předseda Vojtěch Filip vlevo, místopředseda Jiří Dolejš vpravo.) • Autor: Respekt

Na český vládní můstek vylezl nový kapitán a ohlásil: „Mým zásadním úkolem je zabránit komunistům v návratu k moci.“ Stejný cíl dnes s Mirkem Topolánkem sdílí většina představitelů zdejší demokratické politiky. A tak se šestnáct let po celonárodní protikomunistické vzpouře rozléhá Českem varovný chór: hlavně udržme na uzdě rudé! Spolu s tím ale na všech stranách kvete se stejnými rudými přátelská spolupráce. Takže proč se vlastně naši politici návratu komunistů bojí?

Ta budova v pražské ulici Politických vězňů se nedá přehlédnout. Nad mohutnými sloupy zapuštěnými do fasády vlají vlajky s rudými hvězdami, pod nimi šedivý vrátný s podezřívavým pohledem střeží železná vrata ne nepodobná průchodům v pankrácké věznici. Sídlo české komunistické strany je dokonalým strojem času na výlety do minulosti. A pro mnohé také dokladem, že když takhle strana vypadá ve své výkladní skříni, pak v temných zákrutech uvnitř to bude skutečné maso. O samotných obyvatelích této pražské adresy a celého stranického a voličského zázemí KSČM se ale ví překvapivě málo. Vlastně jen to, že se nás před tou značkou snaží lídři demokratických stran ze všech sil uchránit jako před obrovským nebezpečím, které po nás přitom překvapivě pořád už už natahuje ruku. Naposled to vyslovil právě šéf ODS a čerstvý premiér Mirek Topolánek: „Koketování s podporou komunistů zpochybnilo náš celý polistopadový vývoj. Budu pořád bojovat za to, abych zabránil komunistům v cestě k moci.“ Nicméně čestný předseda Topolánkovy strany se díky vyprošené podpoře KSČM stal před třemi lety prezidentem. A nedávný přemet šéfa lidovců Miroslava Kalouska navíc dokázal, jak snadno se na české politické scéně může boj proti komunistům zvrtnout ve spojenectví s nimi. Je tedy namístě pátrat, v čem vlastně to „komunistické nebezpečí“ podle našich politiků spočívá, jak velké je a zda na obranu před ním stačí jen slova, slova, slova.

Vím, že nic nevím

Když se zeptáte občanských demokratů, jakou konkrétní hrozbu představuje návrat komunistů k moci, odpovědí jsou většinou obecná hesla o otočení politického kormidla. „Znamenalo by to legitimizaci nedemokratické strany, která se nevyrovnala se svou minulostí. A my máme povinnost zabránit nejhorším scénářům,“ říká například místopředseda ODS Pavel Bém, který v tisku před volbami několikrát kritizoval sbližování sociálních demokratů a komunistů. Jaké jsou ty nejhorší scénáře, má strana nějaké analýzy možného vývoje či nebezpečí vyplývající ho přímo z komunistického programu? „Vlastně nevíme, co by komunisté udělali,“ říká Bém. „Jestli by zrušili úřad pro dokumentaci a vyšetřování svých zločinů nebo něco jiného. Návrat před listopad 89 asi nehrozí. Ale udělat si analýzu, co by návrat komunistů k moci znamenal, by stálo za to, to jste mě inspiroval.“

Volební manažer ODS a spolutvůrce její politické strategie senátor Jiří Šneberger si po delším uvažování konkrétní možnost, jak by komunisté zadusili nebo přidusili demokracii, vybavuje: „Z jejich projevů vyplývá, že by chtěli ovládnout mediální trh a zmírnit kritiku, která se na ně snáší.“ No ale po tom přece v Česku zatím touží každá strana. „Určitě by chtěli začít realizovat svůj program,“ zkouší to dál Šneberger. Které jeho body představují nebezpečí pro demokracii? „To se takhle konkrétně nedá říct, asi by začali s odposlechy, zestátňovali by podniky, kriminalizovali oponenty… Jenom odhaduji, to se nedá dopředu modelovat, protože neznáme jejich budoucí výsledek ve volbách.“ Ale není riskantní neustále mobilizovat proti straně, kterou ODS prakticky nezná? Obecná varování přece hrozí tím, že k nim lidé nakonec ohluchnou. „Není ani tak důležité, co by komunisté udělali. Pro nás je upozorňování na nebezpečí jejich návratu k moci hlavně otázkou naší morální integrity. Legitimizace komunistů by znamenala facku polistopadovému vývoji,“ shrnuje Pavel Bém. Dobrá, ale v takovém případě by člověk považoval za nemožné je čas od času – když se to hodí – žádat o politickou podporu. „Podívejte, Václav Klaus uspěl v tajné volbě a není jisté, zda dostal hlasy od komunistů, nebo od zástupců tehdejší koalice,“ odráží výtku Šneberger. „A na radnicích bychom s nimi spolupracovat neměli, s tím názorem souhlasím. Straně to neprospívá.“

Volejte Oskara

I nováček tuzemské scény – Strana zelených – považuje komunisty za velký problém a dopředu odmítl účastnit se vlády závislé na jejich podpoře. Zelení přitom své obavy a nechuť neopírají o minulost komunistů, jako spíš o nesouhlas s jejich současnou politikou. „Jedním z pilířů našeho programu je ochrana lidských práv a pochvalná vyjádření komunistů na adresu Lukašenkova režimu, Číny nebo Kuby se s tím neslučují,“ dozvídáme se od místopředsedkyně Strany zelených Kateřiny Jacques. Paní Jacques přitom komunisty „odmítá démonizovat“: „Návratu polistopadového vývoje se neobávám,“ říká. Podle ní KSČM asi nikdy většinu v parlamentu mít nebude, ale i koalice s rudými nebo přijetí podpory od nich jsou nebezpečné: „Nevíme, co by za tu podporu chtěli – třeba bychom museli sáhnout k programovým ústupkům. Prostě bychom byli rukojmím subjektu, který nerespektuje demokratické principy,“ říká místopředsedkyně zelených.

U lidovců je dnes těžké najít někoho z vedení, kdo nevěděl o Kalouskově rozhodnutí vstoupit do koalice se socialisty a řídit zemi menšinovou vládou drženou při životě komunisty. Jedním z prvních, kdo proti tomu protestoval a kdo pak žádal odstoupení celého předsednictva, je šéf pražské organizace KDU-ČSL a člen celostátního výboru Marián Hošek. „KSČM se nevzdala principů strany stalinského typu a trvá na nich,“ vysvětluje svůj odboj proti šéfům Hošek. „Já nedokážu říct, jakou komunisté představují konkrétní hrozbu. Ale i když bychom možná jejich nástup nepoznali hned, byl by to plíživý, ničivý proces. Ovšem přesné analýzy toho, kam by to vedlo, nemáme.“ Obrat předsedy Kalouska ovšem ukázal, že pro elitu křesťanských demokratů existují i větší hrozby než návrat komunistů k moci – třeba koalice ČSSD-ODS prosazující změnu volebního systému. Kromě toho ani ve volbách nebyla sázka na antikomunistickou notu úspěšná, strana přišla o část voličů. Není to signál, že pouhé slovní strašení před rudými nefunguje a může se dokonce obrátit proti svým autorům? „Souhlasím s tím, že udělat z toho hlavní téma voleb, byla chyba. Nedokázali jsme předložit takový koncept, který by lidi pozitivně zaujal,“ připouští Hošek. Proč lidovci nejsou důslední a tolerují spolupráci s KSČM na komunální úrovni? „V obcích jsou jednotlivci, se kterými se dá mluvit, lidé, kterým záleží spíš na řešení místních problémů než na ideologii,“ říká Hošek. Proslulým příkladem tohoto nezištného „řešení místních potíží“ jsou dodnes komunální volby v Českých Budějovicích v roce 1998. Přestože v nich ODS získala víc než lidovci, unionisté a sociální demokraté, slepili poražení za pomoci komunistů „vítěznou koalici“, která občanské demokraty vyšachovala ze hry. Pikantní na tom byla i postava komunistického vůdce, o kterého se spojenectví opíralo: byl jím komunistický generál a politruk vojsk hlídajících svého času železnou oponu Oskar Marek. Tehdejší i současný primátor města, lidovec Miroslav Tetter, hájí postup tím, že ODS jako vítězná strana chtěla „všechno“: primátora i většinu v městské radě. A co kromě těchto mocenských kliček přinesl převrat lidem? Daly se od ODS čekat kroky, které by městu neprospěly? „Já nevím, co by jejich vedení tenkrát prosazovalo,“ přiznává Tetter. „Ale v každém případě se bez ODS udělalo dost práce a KDU se zviditelnila.“ Že by vláda ODS nad městem žádnou katastrofu neznamenala, se mohou přesvědčit občané docela jednoduše. Dnes totiž ve spojení s lidovci strana většinu v radě drží. Stejný důvod pro spolupráci s komunisty, totiž politiku, a nikoli „řešení věcných problémů“, uvádí i starosta Kroměříže, občanský demokrat Petr Dvořáček. „Komunisty jsme museli vtáhnout do hry, protože lidovci požadovali funkci starosty, i když ve volbách nevyhráli.“ Vedení stran tyto organizace, které postupují v rozporu s oficiální linií, nerozpustilo, i když to má v kompetenci.

Jízda na drakovi

Jedinou stranou, která má v ruce podrobnou analýzu programu, projevů i dokumentů KSČM včetně rizik, je sociální demokracie. Paradoxně partaj, která jako první otevřeně dala najevo, že by jí podpora ze strany komunistů při vládnutí nebyla proti srsti. Analýza se zrodila narychlo v roce 2003 pro sjezd ČSSD, kde ji tehdejší předseda a premiér Vladimír Špidla spolu s „reformní“ středočeskou organizací využili proti snahám „levého křídla“ o zrušení jednoho z bodů stranického desatera, které socialistům od poloviny 90. let zakazuje spolupráci s komunisty na celostátní úrovni. Analýza podniká relativně podrobnou sondu do života KSČM a v závěru konstatuje, že strana zůstává neostalinská a používá stejnou taktiku jako v letech 1945–48. To znamená destabilizaci společnosti tak, aby se vytvořila „revoluční situace“ zralá na svržení kapitalistického režimu. Podle analýzy komunističtí ideologové naznačují, že taková možnost by mohla nastat v roce 2030. KSČM, varuje dokument, usiluje o oslabení sociální demokracie jako výplodu kapitalismu. „Strategická a taktická spolupráce ČSSD s KSČM je dnes naprosto vyloučená,“ čteme v závěru analýzy. Podle jejího doporučení sice sociální demokraté nemají usilovat o zákaz komunistů, ale dát najevo svoji nesmiřitelnost vůči nim a „odhalovat její reakční neostalinský profil“. Dokument sepsal filozof, sociolog a ideologický stratég sociální demokracie Oto Novotný, který dnes působí jako poradce Jiřího Paroubka a šéfuje analytickému týmu v Lidovém domě.

Jak se tedy slučují nebezpečí popsaná v analýze se současnou snahou ČSSD s komunisty spolupracovat? „To je omyl, my s nimi zatím přímo spolupracovat nechceme,“ brání se Oto Novotný. „Na rozdíl od ostatních ale otevřeně říkáme, že se nebráníme jejich podpoře.“ Každá podpora něco stojí, zvlášť pokud se jedná o to, aby kabinet mohl vládnout. Co když za to budou chtít komunisté například vyvlastňování nebo vystoupení z NATO? „Nedostanou nic!“ říká Novotný rezolutně. „Musí jim stačit, že zabrání realizaci pravicového programu ODS. A pokud by někdy v daleké budoucnosti chtěli vstoupit do vlády, museli by splnit přesně stanovené podmínky – mimo jiné souhlasit se členstvím v NATO a EU, odsoudit zločiny komunistických stran v Československu i ve světě a uznat legitimitu soukromého vlastnictví. Podívejte, vykřikovat, že s komunisty se nemluví, už 17 let nefunguje. Konkurence tuhle kartu využívá účelově, aby levici udržela zablokovanou. My musíme samozřejmě s komunisty zacházet opatrně, nemůžeme se od nich pošpinit a prodat své priority. Ale kdybychom si nechali čistě morální postoj, tak nikdy sami nesestavíme vládu a ztratíme důvod vůbec na politické scéně být.“ Jak by to opatrné zacházení vypadalo v praxi? „Pokud KSČM přijde s nějakou podmínkou, třeba že je nutné referendum k americkým základnám, zalistujeme ve svém programu, zjistíme, že tam referendum k důležitým otázkám máme, tak proč bychom jim to neschválili? Navíc u věcí, které se přesně shodují s našimi představami,“ říká Novotný.

Poptávka klesá

„Když je sedmnáct let po pádu komunismu ústředním tématem politiky strach z jeho návratu, když se strany musí vymezovat negativně, tak to svědčí o nedostatku legitimity české demokracie. Politická scéna je pořád nezralá,“ říká francouzský politolog Jacques Rupnik. Jiří Šneberger mu ale oponuje. „Sedmnáct let je pořád krátká doba. V Německu přetrvával strach z nacionalismu a populismu ještě v šedesátých a sedmdesátých letech a do jisté míry ho můžeme vystopovat i dnes. U Čechů, kteří komunismus zažili, zůstává hrozbou.“ Poptávka po zdůrazňování tohoto druhu obav ale ve společnosti klesá. Průzkumy veřejného mínění dokumentují snižující se počet lidí, kterým by vadila účast komunistů ve vládě. Dnes je jich celkově asi polovina, přičemž asi jen půlka z nich považuje komunisty za reálnou hrozbu, zbytek odpůrců komunismu zdůrazňuje spíš svoji nechuť, aby se strana s tímto názvem a minulostí dostala na politické výsluní. „Pokud dnes někdo tuto kartu využívá, tak sice nesáhne vedle, protože zvlášť voliči pravicových stran na to pořád slyší, ale zároveň tím nemůže straně volby vyhrát,“ říká analytik Sociologického ústavu AV ČR Daniel Kunštát. „Využívání hrozby komunismu v předvolebním boji má svoje pragmatické důvody – pravicové strany se bojí, že čistě levicová vláda by mohla u voličů uspět mimo jiné tím, že by přerozdělovala peníze chudším vrstvám. Pro pravici je výhodné bránit ČSSD, aby využívala komunistické hlasy.“ Podle politologů existuje několik témat, která mohou vyvolat širší mobilizaci společnosti – kromě strachu z návratu komunistů jsou to obavy ze sudetských Němců, církve nebo aristokracie. Obecně vzato se vztahují k traumatickým obdobím českých dějin a podprahově vnímaným mýtům, které dodneška neztrácejí citový náboj a slouží k sešikování vlastních řad. Jinak řečeno – tak jako mají Spojené státy Usámu bin Ládina, tak má česká pravice komunisty. Zdůrazňování rudé hrozby ze strany politiků proto nezpochybňuje základy zdejší demokracie, ale odráží pragmatickou hru s emocemi v okamžiku, kdy chtějí na svoji stranu získat víc voličů.

Dá se z toho vyvodit, že zdejší politici hrají víc na pudy veřejnosti než jejich kolegové v Evropě. Nebo jsou čeští komunisté v evropském kontextu opravdu tak výjimeční, že vyvolávají obavy právem? Fakt je, že zdejší komunistická strana si tu už od první republiky udržovala jinde nevídanou podporu a v roce 1946 vyhrála volby s většinou 40 procent hlasů. Během jedenačtyřiceti let její totalitní vlády drželo stranickou legitimaci podle odhadů neuvěřitelných osm milionů občanů. Takže představa, že komunismus tu byl nastolen úzkou vrstvou fanatiků, která držela v šachu zbytek tiše nesouhlasné společnosti, je velkou iluzí: režim bezesporu alespoň v některých ohledech kladně prožívala velká část populace. Dnešní KSČM přitahuje podle odborníků v první řadě lidi, kteří si za minulého režimu udržovali slušné postavení a dnes ho ztratili. Dokáže ale sesbírat i protestní hlasy jako spolek, který se po listopadu 1989 díky izolaci nikdy nenamočil do korupčních skandálů. Reprezentanti pravicových stran zdůrazňují, že právě díky těmto „věčně protestním“ hlasům nemají možnost vymazat bolševiky ve svobodných volbách ze scény: voliči tohoto typu se totiž přelévají hlavně mezi ČSSD a KSČM.  Přijmeme-li myšlenku, že v každé společnosti je skupina nespokojenců – odhady mluví o deseti a v krajním případě až dvaceti procentech –, kteří si vždycky budou v politice hledat nějakou radikální či populistickou adresu, jak s tím nakládají státy na západ od českých hranic? „Pokud se vyskytla v době studené války v západoevropských zemích nějaká nedemokratická strana, ostatní strany ji dokázaly eliminovat,“ říká politolog Ladislav Cabada. „Radikální strany ale ze scény nezmizely a v roce 1989 se začalo říkat, že po zhroucení centra komunistické revoluce už spolupráci nic nebrání.“

Faustovská otázka

Shrňme to. V české politice se s dostatečnou voličskou podporou pohybuje „protisystémová“ strana, která je pro ostatní hráče na scéně těžko přijatelná, a tím blokuje přirozené fungování politického systému. Logické by bylo, aby demokratické strany tento problém analyzovaly a dohodly se na tom, zda skutečně představuje hrozbu a jak ji případně eliminovat. Jak se ukázalo, takové analýzy neexistují. Proti ne zcela jasnému nebezpečí se bojuje jen rétoricky a ještě ne důsledně. Nebo dělají politici i něco jiného, než že před komunismem varují a „stavějí hráze“? „My jsme ve sněmovně podpořili zákon o protiprávnosti komunistického režimu a lustrační zákon,“ říká Marián Hošek. První ovšem skomírá na úbytě, neboť opravdu jen těžko může být něco „protiprávní“, když to zároveň má své zástupce v parlamentu a jeho vyznavači rozhodují o volbě hlavy státu, druhý zase nemířil ani tak na „komunismus“ jako konkrétně na udavače politické policie. „Dnes se nedá dělat prakticky nic jiného než s komunisty nespolupracovat,“ dodává Hošek. Stoupenci „nespolupráce“ z řad lidovců i ODS připouštějí, že taková taktika nenese ovoce, ale prý stačí několik let počkat a lidé si uvědomí, že hlasy pro izolovanou stranu, která nemůže nic ze svého programu prosadit, jsou vyhozené. A odvrátí se od ní.

Kromě této naděje dnes existují, vzato do krajnosti, jen dvě možnosti, jak se s reziduem minulosti vypořádat: buď komunisty zrušit, nebo je integrovat. „Jejich zákaz jsme prošvihli na začátku devadesátých let a podíl na tom měl i dlouholetý prezident Václav Havel,“ míní místopředseda ODS Pavel Bém. Jacques Rupnik, který tehdejší scénu sledoval mimo jiné i jako Havlův poradce, uznává, že okolnosti byly pro tvrdé vypořádání se s komunisty příznivé, ale prý zvítězila jiná argumentace. „Převládl názor, že není dobré zavést demokracii tím, že nějakou stranu zakážeme. Mezi reprezentací převládaly obavy z napětí, které by to ve společnosti vyvolalo.“ Pokusy zakázat komunisty ale byly, i když ojedinělé. Tehdejší městský prokurátor v Praze Tomáš Sokol se pokusil je stíhat za propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv. „Protože ale bylo třeba podpory komunistů ve Federálním shromáždění pro prosazení transformačních zákonů, řekli mi moji nadřízení, že mi to nedovolí, a i kdybych to udělal, stíhání stáhnou,“ vzpomíná Sokol. „Komunisté pak svoje stanovy a program upravili tak, že dnes tam explicitní výzvy odporující ústavě nenajdete.“ Proto je i dnes podle Sokola těžké prokázat, že někde v nitru doutná revoluční oheň. „Zrušit v demokratické společnosti parlamentní stranu není nic snadného a Ústavní soud by musel pečlivě vážit všechny argumenty. Osobně jsem přesvědčen, že by taková žaloba neuspěla.“ Přesvědčený antikomunista a spoluautor senátního návrhu na zahrnutí propagace komunismu mezi paragrafy trestního zákona Jaromír Štětina sice tvrdí, že komunisté porušují pátý článek ústavy, protože se pro prosazování svých cílů nezřekli násilí. Ani on by si s takovým podnětem k Ústavnímu soudu jít netroufl. „Na stížnost pro porušení ústavy je třeba skutečně dobrou přípravu, protože kdyby soud podání zamítl, byla by to pro komunisty vzpruha.“

Druhou možností, která – jak řečeno výše – nevadí asi polovině populace, by byla postupná integrace komunistů, která se kryje s taktikou sociální demokracie. Úvaha vypadá asi takto: pokud se budou muset pod tlakem silnějších socialistů transformovat na méně radikální a demokratickou stranu, ztratí část svého potenciálu nostalgických voličů. Protestní hlasy by jim měl odebrat zase podíl na vládě, protože spravování jakéhokoli rezortu vyžaduje těžké rozhodování o prioritách a nikdo nemůže uspokojit všechny. A k tomu by se mohl přidružit i nějaký ten skandál. Lze vytušit, že k uvědomění si tohoto rizika jsou zdejší komunisté chytří dost: zatím se do vlády vůbec nehrnou. Takové spojenectví však může být nebezpečné i pro samotnou ČSSD: strach z hrozící radikalizace by mohl stranu rozštěpit. „Pro sociální demokracii je spolupráce s komunisty taková faustovská sázka,“ míní Jacques Rupnik. „Já sám bych viděl nejlepší řešení ve dvoukolovém většinovém systému, který nutí strany před druhým kolem vyjednávat a vtahuje je nenásilně do demokratického procesu. Tím by se možná otázka kam s nimi vyřešila. Myslím, že svědky diskuse o změně volebního systému, možná i tímto směrem, budeme v následujících měsících.“

Francouzská spojka

Přístup po schodech v nejvyšším patře sídla komunistů hlídají dveře s kovovými hroty. Když návštěvníka propustí dál, ocitne se v předpokoji tváří v tvář obrovskému, v mědi leptanému dvojportrétu „věrozvěstů“ komunismu Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Kancelář místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše za posledními dveřmi vypadá moderně s novým nábytkem i technikou – důstojné útočiště muže považovaného za největšího reformistu mezi zdejšími stalinisty. Jak vnímá skutečnost, že se proti komunistům stále stavějí hráze? „Není to příjemné ani příliš účinné. Ale chápeme, že společnost nás vnímá jako problém a naši političtí soupeři toho využívají.“ Z tmavě modré košile svazáků z padesátých let se blýská silný zlatý řetěz, místopředseda komunistů mluví nahlas, skoro jako na mítinku – ale slovy, která jsou pro jeho kolegy tabu. S reformami to podle něj u komunistů nebude snadné. „Většina straníků měla za minulého režimu různé funkce ve stranické hierarchii a dnes touží hlavně po klidu, aby je nikdo za minulost nekritizoval nebo nepopotahoval,“ říká Jiří Dolejš. „Chtějí si zachovat sebeúctu, přílišná kritika do vlastních řad jim je proti srsti. Konzervativním členům stačí, že si udrží svoje pozice ještě několik let.“ O mnoho déle však ne, protože členská základna stárne a – jak říká Dolejš – „se svým současným repertoárem nemá strana šanci získat víc než deset patnáct procent“. Z čeho Jiří Dolejš ve svém odhadu vychází? „Na jedné straně jsme strana radikální hovořící o změně systému – tam sbíráme protestní hlasy. Na druhé straně nabízíme řešení sociálního státu, a tam jsou možnosti získat voliče omezené, protože nám konkuruje sociální demokracie.“ Pokud by podle Dolejše komunisté chtěli z těchto mantinelů vykročit, museli by prý ukázat, v čem na minulost navazují a v čem ne, tak aby to bylo přijatelné pro větší část publika. „Museli bychom si najít místo pravděpodobně nalevo od ČSSD. Je tu prostor pro nový radikalismus antiglobalizační, ekologický, zaujetí pro mírovou politiku nebo proti moci nadnárodních korporací.“ Možnost podpory kabinetu sociální demokracie, která visí ve vzduchu, je pro komunisty velmi výhodná: mohou získat skrytý podíl na státní správě, ale bez zodpovědnosti. S přímou účastí na vládě se to má jinak. „Zatím o ni neusilujeme,“ říká Dolejš. „Mohla by vyvolat silnou negativní reakci veřejnosti.“ Hlavně by ale hrozil odliv protestních hlasů, ne? „To máte pravdu, ale jde také o to, jak by se vládní spolupráce zvládala. My jsme se poučili od francouzských kolegů. Ti do kabinetu vstoupili za nevýhodných podmínek a nebyli schopní se včas s vládou rozžehnat. A to byl jejich konec.“


Zpátky ne, vpřed

Jak jsou tedy komunisté nebezpeční? Politici jako Pavel Bém soudí, že vlastně ne příliš, ale jejich „legitimizace by znamenala facku polistopadovému vývoji“. To vzhledem k přehršli „facek“, které už vývoj obdržel od různých afér Olovo, zpackaných privatizací či zkorumpovaných zakázek o miliardy, nevypadá jako nějaká výjimečná hrozba. Řada politiků také prohlašuje, že „návrat před listopad nehrozí“. To je určitě pravda potud, že nic na světě se samozřejmě neopakuje dvakrát. Takže návrat do trapné doby tesilu, front na toaletní papír, dvou druhů žvýkaček a povinných rituálů lásky ke komunistické straně je jistě passé. Kdyby se naši současní komunisté dostali opravdu k moci, nešli by zcela jistě zpátky, ale „vpřed“ – k nové, technologicky modernější a bezpochyby i celkově dokonalejší verzi totality, než byla stará dobrá „normalizace“. Z jejich výroků a programových cílů však vyplývá, že nový režim by si v základních rysech se svým předchůdcem mohl podat ruku: umlčení či likvidace politických protivníků a zastrašení veřejnosti, vláda nad informacemi z masmédií, podřízenost života ideologii, atentát na spojenecký svazek se Západem, snaha zničit soukromé vlastnictví. Představa optimistů, že tuto formu totality už naši komunisté zavést nechtějí, se neopírá o nic jiného než o víru a zavřené oči. Fakta mluví jinak. Ta partaj stále obdivuje Klementa Gottwalda a jeho politiku státně organizované loupeže a nenávisti (jen si teď dává větší pozor na ústa). Ještě minulý týden v komunistických Haló novinách vyšel článek poslance KSČM a bývalého bachaře, že lidé zavíraní před listopadem za jiný než oficiálně povolený názor seděli po právu. Mládežnická organizace této strany – sídlící v centrále KSČM – dokonce oficiálně ve svých stanovách volá po násilném svržení demokracie cestou „leninského teroru“. Rozdíl mezi mladými a starými komunisty je pouze v tom, že ti mladší pochopili, že mohou říkat cokoli a nic se nestane. Čeští komunisté jako jedna z mála evropských parlamentních stran schvalují zatýkání svobodomyslných lidí na Kubě, v Bělorusku a ve Venezuele.

Že KSČM chystá staré cíle s novou tváří, dokázali její šéfové, když nedávno popisovali, jak by se tu pod jejich taktovkou znárodňovalo „jinak“ než v roce 1948. Nezabíral by se majetek, ale zřídily by se státní podniky, které by převzaly všechny lukrativní zakázky. „Komunisté kapitalismus nechtěli v roce 1989, nechceme ho dnes a není pro nás perspektivou ani do budoucna,“ prohlásil na srazu bolševiků letos v březnu Vojtěch Filip a dodal: „Ekonomickým základem kapitalismu bylo a je soukromé vlastnictví.“

Je pravda, že čistý totalitární komunismus tady v této chvíli nehrozí. Ne proto, že by ho domácí bolševici nechtěli; nepřeje tomu současná mezinárodní situace a z ní vyplývající všeobecná slabost rudých. To se však může rychle změnit. Před šestnácti lety se zdálo, že strana nemůže přežít ani rok. A ani ten největší partajní snílek či naopak demokratický pesimista by se tehdy neodvážil tvrdit, že brzy získá pětinu hlasů. Pak jsme se nějaký čas uklidňovali, že nepřátelé svobody mohou získat „nanejvýš“ tuhle pětinu hlasů a s ní prý nic nesvedou. Dnes už to vypadá, že svedou. Dostali se do hry o vládu a za slib podpory mohou od příštích partnerů získat značné ústupky pro svůj výše uvedený program. Příklad už známe: Jiří Paroubek jim za příslib loajality předhodil česko-americké spojenectví. Jaké další body bolševického programu by taková vláda na rudý pohon musela splnit, to samozřejmě není možné dopředu odhadnout. Pro důvěryhodnost země a vnitřní klima by jich ovšem stačilo jen pár.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte