Dnes mi ani budík zvonit nemusel, budím se sám, už v šest, díky nepříjemnému snu. Pral jsem se s vlastním otcem a nechtěl bych to opravdu zažít na vlastní kůži. Zapínám zprávy, CNN hlásí vraždy v Iráku, jadernou bombu v Íránu, protesty kast v Indii a 6200 mrtvých v Indonésii. Po takovém budíčku se hned lépe vstává…

Loudám se na snídani, za poslední měsíc a půl strávený po afrických hotelech jsem spořádal nejméně 50 omelet, což je asi tak dvacetinásobně více než normálně sním za rok. Všude je to úplně stejné – káva, trocha ovoce a normální či španělská omeleta.

V půl deváté pro mě přijíždí kolega Joseph a vyrážíme do ugandské pobočky Světové zdravotnické organizace (WHO), kde mám sraz s místním šéfem pro boj proti malárii. Všechno se trochu zdrží kvůli dopravní zácpě (člověk by řekl, že k takovým problémům má Afrika daleko, ale opak je pravdou – aut je tu plno a použitelných silnic málo), ale nakonec si s tím příjemným pánem třeseme rukou. Má pro mne velkou krabici a úkol: „propašovat“ ji dnes s sebou do letadla směr tanzanský Dáresalám. Kolem půl desáté konečně jedeme do nemocnice Mulago, kde se nachází hlavní kancelář projektu, který jsem přijel monitorovat – tedy zkontrolovat od A do Z. Zkoumá se v něm nasazení nového antimalarického léku do života afrických venkovanů, sleduje se množství malárií nakažených dětí asi v 70 vesnicích. Paralelní výzkum se odehrává v pěti afrických zemích. Mé návštěvy mají mimo jiné zajistit, aby kvalita dat byla stejná a dala se prezentovat jako celek. Zdejší projekt má asi největší problémy ze všech, jsem tu už podruhé a stále to není ono.

V kanceláři vedoucího projektu potkávám monitorovací tým jiného výzkumu. Jsou z Jihoafrické republiky a působí příjemně. Začínám chápat, proč zdejší práce stojí za nic. Africká věda má obecně problém, často se stává, že jakmile se na výzkum dostanou peníze, pak se buď promrhají za nákup džípu, tučné diety pro všechny okolo, anebo, v lepším případě, začnou vědci okamžitě myslet na publikace a na konference v Evropě, ale na samotnou práci se zapomíná. To je evidentně problém i tady v Ugandě, jsem na ně trochu naštvaný, za posledních pět měsíců neudělali skoro nic, ale stále brečeli, že ještě ze Ženevy nedostali slíbené peníze. Vzpomínám si, jak se Joseph včera vytahoval, že jedou v červenci na přednášku do Lisabonu. Mají holt bez práce koláče.

Kolem poledního se vracím do hotelu, narychlo vyřizuji pár e-mailů, dobaluji a vyrazím na letiště. Cestou zastavuji řidiče na břehu Viktoriina jezera, jak už vím z minulé cesty do Entebbe, je zde velká starodávná černobílá cedule „Baťa, Welcome in Uganda“. Nechávám se vyfotit, pár známých se tomu určitě zasměje a podiví.

Do odletu mám asi hodinu a půl, dávám si kafe a naklepávám do počítače report, který ještě před zítřejší dovolenou musím poslat do Ženevy. Air Tanzania mě odbavují bez problémů i s tou hrůznou krabicí. Snad ji taky bez problémů dopraví do cíle, jsou v ní formuláře, samé originály, veškerá data projektu nejméně za 100 000 USD.

Do Dáresalámu přilétám trochu znechucen, letadlo, které běžně letí hodinu a půl, si to dnes prodloužilo na tři a půl. Stavíme v Arushe, letiště Kilimandžáro, a pak to bereme ještě oklikou přes Zanzibar. Myslel jsem, že tam cestuju až zítra. A k tomu ta nafta, co po celý let vytékala z motoru… Ještě že mě z diskmanu celý let uklidňovalo jamajské reggae.

V tanzanské metropoli mě čeká Marian, má zdejší šéfka. Pochází že Somálska, před válkou utekla do Švédska a teď už asi 7 let řídí projekty zde. Odváží mě k sobě domů, kam po chvilce ještě přijíždí Frank, koordinátor jiného projektu, co zkoumá léky zpomalující AIDS. Diskutujeme o potížích s databázemi. Kolem sedmé volá šéfka že Ženevy, telekonference trvá jako vždy ne méně než hodinu. Mám toho už po krk, ale snažím se ještě soustředit na Marian, která se doslechla o mém konfliktu s kolegou Omarim v jihotanzánské Mtwaře. Vysvětluji, o co šlo. Problém je stále tentýž: dost teď cestuji a určití lidé v mém domácím projektu toho využívají k posílení svých pozic. Vše je otázka politiky a diplomacie. Kolem deváté hledám po temných ulicích Dáru taxi, přijíždím do hotelu, dávám si sprchu, malou večeři a okamžitě usínám. Ani se nemám čas těšit z toho, že mám od zítřka dovolenou, jedu na 14 dní do Zanzibaru a přijíždí za mnou jedna moc příjemná osoba… Budím se už ve tři a již nezaberu – ale to už je jiný den a úplně jiná story.

Mtwara, Tanzánie

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte