Jak reformovat vysoké školství

Postkomunistické země nemají peníze na podporu vysokých škol, proto musí přijít školné.

V Evropě probíhá čilá diskuse na téma financování a organizace vysokého školství. Odborníci a politici jí věnují stejnou pozornost jako třeba řešení vysoké nezaměstnanosti či financím. Diskusi ovlivňuje celosvětový trend rostoucího zájmu o vysokoškolské vzdělání a rostoucí význam tohoto vzdělání pro ekonomický růst a prosperitu. Tato diskuse je samozřejmě částečně motivována i tzv. lisabonskou strategií, která klade členským zemím EU v těchto oblastech vysoké cíle. Zatímco obecné ambiciózní cíle se stanovují relativně snadno, volba cesty k jejich dosažení je ponechána na národních vládách. A těm často chybí politická vůle k potřebným reformám.

Stát na to nemá

Ideálním, ale zatím nedostatečně využitým vodítkem pro reformy je srovnání dopadů vysokoškolských systémů v různých zemích na rozsah i kvalitu výuky, přístup ke vzdělání, kvalitu vědy atd. Ilustrativní jsou v tomto směru i dramaticky rozdílné přístupy postkomunistických zemí k expanzi vysokého školství. Zatímco někde došlo k rozmachu soukromého (placeného) vzdělání, třeba i za cenu snížené kvality některých diplomů, jinde se menší nárůsty počtu studentů financovaly hlavně z veřejných zdrojů. Výraznější podíl soukromého univerzitního vzdělání lze nalézt v Estonsku, Lotyšsku, Maďarsku a Polsku. Většina zemí však finančně podporuje pouze „státní“ studenty. Například…