Pojem český filmový zázrak, jímž novináři kdysi označovali novou vlnu 60. let, bychom dnes mohli nejlépe vztáhnout na jednoho z jejích tvůrců: na Jana Němce (69). Tento autor a režisér svou tvorbou dokresluje charakter české nové vlny, a zároveň jej jedinečným způsobem přesahuje. Na rozdíl od jiných filmařů své generace Němec nepopisuje, nedokumentuje stav, ale vždy jej vytváří nezaměnitelným, osobním gestem. Fascinace prchavými okamžiky a osudovostí dějin prochází všemi jeho filmy. Platí to i o nejnovějším snímku Toyen, který teď putuje po českých kinech.
Ironie jako zbraň
Jan Němec zanechal v české kinematografii hlubokou stopu už svým debutem z roku 1964 Démanty noci. Vstupní záběr tohoto filmu, který se zapsal do dějin nejen svou délkou a extrémní náročností (kamera sleduje v jízdě do strmého kopce uprostřed lesa úprk dvou mladíků), je jakýmsi doslovným českým „u konce s dechem“. Dvojice chlapců, kteří unikli z válečného transportu, jako by marně prchala před samotnými dějinami. V tomto smyslu Němcův profesionální debut předznamenává celou jeho příští tvorbu.
Když se Jan Němec vrátil po převratu 1989 z exilu, natočil hraný film V žáru královské lásky, na pokračování publikoval své beletrizované historky z Kalifornie, spřádal velké plány. Uskutečnil z nich pouhý zlomek, zato však dozrál k osobité filozofii života a tvorby. Nakonec se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
