Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Proč se bojíte šéfa

„Už nikdy v životě neřeknu: tohle bych neudělal,“ shrnul Philip G. Zimbardo (72) své vlastní poučení z celoživotní práce, za kterou teď od Václava Havla přejímal Cenu nadace Vize. Profesor psychologie na univerzitě v americkém Stanfordu tvrdí, že zlo není podmíněno jen povahou jedince, ale převážně situací. Podle něj jsme skoro všichni schopni zlo páchat, tolerovat anebo bez odporu snášet, pokud k tomu narostou podmínky. Jeho teorie jsou podloženy neobyčejně spektakulárními pokusy, z nichž nejslavnější je stanfordský vězeňský experiment z roku 1972. V něm a řadě jiných dospěl Zimbardo k závěru, že za zrůdným jednáním nestojí totalitní systémy, ale situace, v nichž lidé podléhají vnějšímu nátlaku a zacházejí přitom dál než ve skutečnosti musejí. Někdo to zná z pracovních porad, někdo z rodiny, jiný z vězení. V každém kolektivu se začnou po krátké době utvářet vazby a role, svou roli začne hrát moc, poslušnost, strach, schopnost uhýbat. Problém nastane ve chvíli, kdy ten, kdo má autoritu, označí někoho jako „nepřítele“ a ostatní se slepě přidají. V běžném životě je to jen banální otrava, za války to může vést ke genocidě.

Fotografie: A taky řekni, milá Zaro, že v Meinlu nenakupuješ. (Zimbardo učí dceru Zaru správně telefonovat, snímek z roku 1981.) Foto Profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: A taky řekni, milá Zaro, že v Meinlu nenakupuješ. (Zimbardo učí dceru Zaru správně telefonovat, snímek z roku 1981.) Foto Profimedia.cz • Autor: Respekt

„Už nikdy v životě neřeknu: tohle bych neudělal,“ shrnul Philip G. Zimbardo (72) své vlastní poučení z celoživotní práce, za kterou teď od Václava Havla přejímal Cenu nadace Vize. Profesor psychologie na univerzitě v americkém Stanfordu tvrdí, že zlo není podmíněno jen povahou jedince, ale převážně situací. Podle něj jsme skoro všichni schopni zlo páchat, tolerovat anebo bez odporu snášet, pokud k tomu narostou podmínky. Jeho teorie jsou podloženy neobyčejně spektakulárními pokusy, z nichž nejslavnější je stanfordský vězeňský experiment z roku 1972. V něm a řadě jiných dospěl Zimbardo k závěru, že za zrůdným jednáním nestojí totalitní systémy, ale situace, v nichž lidé podléhají vnějšímu nátlaku a zacházejí přitom dál než ve skutečnosti musejí. Někdo to zná z pracovních porad, někdo z rodiny, jiný z vězení. V každém kolektivu se začnou po krátké době utvářet vazby a role, svou roli začne hrát moc, poslušnost, strach, schopnost uhýbat. Problém nastane ve chvíli, kdy ten, kdo má autoritu, označí někoho jako „nepřítele“ a ostatní se slepě přidají. V běžném životě je to jen banální otrava, za války to může vést ke genocidě.

Moc situace

Stanfordský vězeňský experiment vypadal následovně: Zimbardo vybral mezi svými studenty dobrovolníky „vězně“. Pak sestavil skupinu „dozorců“ z osob mimo univerzitu, které neprokázaly při testech žádné…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].