Polanski má další autoportrét

Roman Polanski jako sedmiletý sbíral známky. Bylo to za války v Krakově a on dvakrát týdně utíkal z židovského ghetta a navečer se tam s novými známkami vracel, protože neměl kam jinam jít. Matka mu zahynula v Osvětimi, ale on se zachránil a čekal ho život plný až neuvěřitelných osudových náhod – podobně jako sirotka Olivera Twista z Dickensova románu. Jeho poslední snímek je proto třeba chápat hlavně jako autobiografii a vzkaz dnešním šťastným dětem ze zlých časů.

Dickense nikdo nečte

Polanski se často uchyluje k literární adaptaci, když chce mluvit o sobě, o svých nočních můrách a obsesích. Ani jeden z jeho osobně laděných filmů nemá původní scénář. Peklo života v židovském ghettu popsal prostřednictvím Pianisty (2002) od Wladyslawa Szpilmana a Tess (1979), adaptace románu Thomase Hardyho o ušlechtilé dívce uštvané bezcitnou patriarchální společností, byla reakcí na děsivou vraždu jeho druhé ženy Sharon Tateové v roce 1969. Anglický literární realismus, a zejména Charles Dickens přitahuje Polanského už dávno: „V jeho románech mě fascinuje princip banální náhody, která dokonale změní lidský osud,“ řekl v souvislosti s Oliverem Twistem.

Polanski chtěl už dlouho natočit rodinný film a hledal vhodné téma. Nezajímalo ho ale vytvoření radostných pohádkových světů, chtěl naopak mluvit o tíživých věcech tak, aby je dokázaly přijmout děti. Po komerčním úspěchu…