B. B. King nahrál během své kariéry desítky alb.
B. B. King nahrál během své kariéry desítky alb. • Autor: AP, ČTK

Po vážné nemoci včera ve věku 89 let zemřel americký kytarista, zpěvák a skladatel B.B. King, považovaný za krále blues. Odemykáme při té příležitosti jeho profil, který v Respektu vyšel v roce 2005 k jeho osmdesátinám.


Americký bluesový kytarista a zpěvák oslavil v září osmdesáté narozeniny, k nimž si nadělil zbrusu novou desku duetů s jednoduchým názvem B. B. King & Friends – 80. Album je to vcelku průměrné, navzdory přítomnosti Erica Claptona, Marka Knopflera či zpěváka skupiny The Who Rogera Daltreye. Významné jubileum poslední žijící legendy černošského blues je ale i tak dobrým důvodem k zamyšlení nad strastiplnou poutí, kterou tento dobrosrdečný strýček v baretu a blyštivém saku velikosti XXXXL musel ujít, aby ze všemožně utlačovaných „modrých tónů“ učinil nedílnou součást našich životů.


Učitelé na útěku

Riley B. King se narodil na bavlníkové plantáži a od dětství na ní tvrdě pracoval. Už jako malý přišel o oba rodiče, a když se vydával za štěstím z mississippské vesničky Itta Bena do vytouženého Memphisu, měl v kapse 2 dolary padesát centů. Základy pochytil z nahrávek drsného předválečného bluesmana Blind Lemona Jeffersona, pár akordů mu ukázal Robert Lockwood, Jr., nevlastní syn legendárního spolčence s ďáblem Roberta Johnsona. Podle pověsti Johnson zemřel poté, co vypil otrávenou whisky. Blind Lemon umrzl v zimě na silnici, když se pěšky vláčel od štace ke štaci. Kingův bratranec Bukka White, mistr slideové kytary, v jehož memphiském kutlochu B. B. nějaký čas přebýval, pro změnu seděl za vraždu střelnou zbraní. Mladý Riley si zkrátka nemohl vybrat lepší učitele… 

Díky pomoci harmonikáře Sonny Boye Williamsona se chudý přivandrovalec jako zázrakem uchytil v memphiském rádiu, kde začal s nenápadnými hudebními desetiminutovkami a skončil jako oblíbený diskžokej Beale Street Blues Boy King (časem zkráceno na B. B.). V roce 1950 prorazil se singlem produkovaným Samem Phillipsem, který mimo jiné pod dojmem z tohoto úspěchu založil společnost Sun Records, načež objevil Elvise a rozjel ve velkém žánr zvaný rokenrol.
Od té chvíle se svět už párkrát otočil, někdejší traktorista z bavlníkového pole mezitím vydal přes 75 alb a získal 13 cen Grammy. Stát Mississippi slaví Den B. B. Kinga a v rodném kraji mu staví velkolepé muzeum. Žádný bluesman neovlivnil tolik rockových hvězd, nikomu se nepodařilo předat bluesové poselství tak početnému zástupu posluchačů.

Kováři a kováříčci

Jeho snahu o přiblížení každé živé duši („rudí, bílí, černí, hnědí, žlutí, bohatí, chudí, všichni máme blues“) přesto leckdo považuje za zpronevěru, medvědí službu, odevzdání kdysi čistého žánru do spárů šoubyznysu. King skutečně odjakživa toužil po lasvegaském bigbandu se stříbrnými flitry a nelze popřít, že hlavně díky němu došlo v 70. a 80. letech ke splynutí tradičních stylů s mainstreamem, kteroužto rozporuplnou symbiózu dovedl k dokonalosti učenlivý žák z Velké Británie Eric Clapton. Jenomže jak říká lidové přísloví, nepleťme si kováříčky s kováři…

B. B. King není pouze osobou, která z blues udělala záležitost pro horních deset tisíc, ale také bytostí, jíž se v tvorbě podařilo dosáhnout maximálního souznění těla a duše.

Tweetni to

Současná bluesová scéna, vzývající spíše technickou dokonalost než myšlenku, má už s odkazem mytického období černošského blues opravdu společného jen pramálo. Je plná křečovitých plagiátorů a zachází na úbytě, neboť rezignovala na originalitu, cit a inteligenci, jež byly základními devizami Kingových předchůdců a současníků. Ale B. B. se „Slowhandem“ jistě nechtěli, aby se z jejich fanoušků stalo tupé stádo.

B. B. King není pouze osobou, která z blues udělala záležitost pro horních deset tisíc, ale také bytostí, jíž se v tvorbě podařilo dosáhnout maximálního souznění těla a duše. Kytara Lucille, pojmenovaná po dámě, která způsobila rvačku a následný požár při jednom z jeho raných koncertů, nehraje, nýbrž mluví jako protipól k mocnému hlasu, klestícímu si klikatou cestu z nejhlubších koutů velikého těla. Lucille a B. B. se zásadně nepřekřikují a jejich komunikace je přesná jako krasobruslařská sestava. Ostrý, bodavý tón vyšlehne jako plamen autogenu a okamžitě se schoulí do malého světélka – nedostižné umění dynamiky, kterému se klaní Jeff Beck, Jimmy Page i Johnny Winter.

Neustálé vyzpívávání pravdy, naprostá důvěra ve vlastní slova, pozůstatek starých dob, kdy bylo blues životní filozofií, otázkou života a smrti. Mohutná postava s takřka operním témbrem se ve své kariéře sice dopouští zbytečných odboček, repertoár má však „vyfutrovaný“ tvrdými životními zkušenostmi, což se do písně mnohdy otiskne víc než jakákoli technika. Bardi typu Muddyho Waterse, Johna Lee Hookera či Raye Charlese reprezentovali vzácné a obdivuhodné spojení díla s osudem, a nyní zbývá už jen osmdesátiletý B. B., aby do posledního dechu připomínal, že osobitost každého člověka je přímo úměrná množství jeho prožitků, a nikoli počtu navštívených kytarových lekcí.

Autor je hudební publicista.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte