České zdravotnictví je pro nezainteresovaného ekonoma úžasný studijní objekt. Pro ty, kteří se musejí potýkat s jeho každodenní praxí, a tím spíše pro ty, kteří by je rádi reformovali, je to bolehlav. Ovšem i když se dnes při řeči o zdejším zdravotnictví běžně hovoří o krizi, nejde o krizi finanční. Protože i se započtením všech vnitřních deficitů a dluhů stále ještě zjistíte, že české výdaje na tuto oblast v podstatě odpovídají vyspělosti země. Jenomže on bohužel český problém se zdravotnictvím v těch pár miliardách navíc ročně vůbec nespočívá. On je v deformacích, které přisypávání peněz neodstraní. Krize není finanční, ale systémová. O to hůře pro nás.
Vzhůru do Singapuru
Česká zdravotnická branže se dnes pyšní několika světovými unikáty. Jedním z nich je ojediněle široký rozsah péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Dalším pak míra solidarity v systému, jehož sazba pojistného je s 13,5 % jednou z nejvyšších na zeměkouli. Výsledná kombinace pak z pohledu mikroekonoma představuje obrovskou koncentraci morálního hazardu jak na poptávkové, tak i na nabídkové straně. Tím není řečeno, že z hlediska medicínské úrovně je na tom české zdravotnictví špatně. Přesně naopak – v řadě oborů je na skvělé úrovni a za určitých okolností by mohlo být prosperujícím odvětvím. Problém je v tom, že děláme všechno pro to, aby se tak nestalo.
Co s tím? V kostce řečeno, inspiraci bychom měli hledat tam, kde za relativně nejméně peněz dostanou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
