Ani Franz Kafka neunikl mystifikátorům svého díla. Toho nejtrapnějšího svět stále velebí jako významnou osobnost.
V odlescích cizí slávy se rády přihřívají podivné existence. Objevily se i kolem Kafky, když dosáhl posmrtného věhlasu. Útlá, erudovaná a čtivá knížka Franz Kafka. Výmysly a mystifikace literárního historika a překladatele Josefa Čermáka odhaluje hned dva české literáty, kteří své vzpomínky na Kafku nehorázně zfalšovali, každý ovšem z jiných důvodů. Anarchistický bouřlivák Michal Mareš (1893–1971) pouze popustil uzdu bájivosti, zatímco lidsky problematičtější Gustav Janouch (1903–1969) využil dávnou známost k rafinované mystifikaci.
Mechanismy mystifikací bývají rozmanité. S falšováním výroků a příběhů má prastaré zkušenosti také církev. Už pár desítek let po Ježíšově smrti se o jeho působení šířily stovky legend, z nichž některé po čase kanonizoval Nový zákon, ale většina byla autoritami označena za apokryfy. Svět zná i Ossianovy zpěvy, jež měly pocházet ze 3. století, sepsal je však mladičký skotský básník Macpherson o patnáct set let později.
Sám Kafka nebral své budoucí legendisty příliš vážně, vnímal je nejspíš jako bizarní typy z vnějšího světa. O Marešovi se stručně zmiňuje v dopisech Mileně Jesenské, jednou jej nazývá „jen takovou pouliční známostí“, jindy dokonce „pitomcem“ (to ovšem cituje Marešova šéfa). Sedmnáctiletý Janouch jej zaujal víc. V dopisech Mileně z něj dokonce učinil…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
