Čepička si důchodu užíval
Autor Viktor Šlajchrt mě docela pobavil poslední větou jinak dobrého sloupku o Alexeji Čepičkovi (Manažer gottwaldovského teroru, Respekt č. 33/2005). Píše, že Čepička odešel do invalidního důchodu, „v němž s celkem bídným příjmem živořil dalších třicet let“. Jako obyvatel sousedního domu v Senohrabech v sedmdesátých a osmdesátých letech mohu ujistit, že o takovém „živoření“ si naprostá většina obyvatel ČSSR mohla v té době nechat jen zdát. Pompézní vila z konce 19. století v upravené zahradě rozhodně není místem pro živoření (mimochodem – ve štukovém průčelí tohoto „zámečku“ je busta Karla Havlíčka Borovského a heslo BARVA MOJE ČERVENÁ A BÍLÁ, HESLO MOJE POCTIVOST A SÍLA). V době, kdy oprava domu byla pro většinu lidí, kteří nejsou sami řemeslníky, neřešitelným problémem, nechával Čepička pravidelně nákladně opravovat své sídlo. Jeho „bídný příjem“ představoval důchod, který nebyl vyplácen běžným způsobem přes poštu, ale doručoval jej zvláštní kurýr. Neberte mou poznámku jako dodatečný štěk závistivého souseda v době, kdy už se to smí, ale jako pár slov pro doplnění a pobavení. Čepička mně byl vlastně ukradený už tehdy.
Michal Tomek, Senohraby
Výstavba D8 a zákon
Uvítal jsem, že si Respekt ve svém článku v č. 33/2005 také všiml nesrovnalostí při zadávání veřejné zakázky na stavbu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
