Písně z portugalských přístavních barů se na čas staly hymnou totality. Ale díky jedné zpěvačce dnes okouzlují svět.
Je říjen 2002 a v německém Essenu probíhá hudební veletrh Womex – pro všechny, kdo se zabývají world music, nejvýznamnější událost roku. Během tří večerů se tu střídají Afričané, karibští Indiáni, asijský underground z Londýna i fúze z Brazílie, návštěvníci volně cirkulují mezi sály. Jeden koncert se ale vymyká: před nejvzdálenější Halou 23 stojí dlouhá fronta a dovnitř vás pustí, jen když někdo odejde. Šťastlivci uvnitř se zatajeným dechem poslouchají portugalskou zpěvačku s postavou štíhlé černošské královny a bílou pletí. Jmenuje se Mariza, narodila se v Mosambiku africké matce a portugalskému otci, od dětství ale žije v Lisabonu. Rok po triumfu na Womexu získává cenu BBC World Music Award a řadí se k největším nadějím světové hudby, které nezpívají anglicky. Své nejnovější album Transparente natáčela v Brazílii a s velkým úspěchem jej uvedla také na červencovém festivalu Colours of Ostrava.
Fado jako životní styl
Tradiční portugalský styl fado, který Mariza zpívá, představuje ve spektru world music vzácnou výjimku – na rozdíl od balkánských dechovek či keltských dupáren se totiž nejedná o aktualizovanou taneční hudbu venkova. Fado je vysoce sofistikovaná městská hudba, díky poetickým textům a expresivnímu zpěvu srovnatelná s francouzským šansonem. Podle muzikologů jej do Lisabonu přivezli …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
