Právě otevřený památník holocaustu v Berlíně dokládá, že Němci přemýšlejí o tom, jak vzpomínat.
Potřebují zavraždění Židé památník? A jak by měl vůbec vypadat? Je to pomník pro nás, pro Židy, nebo pro ostatní svět? Tyto otázky si v Německu položily miliony lidí. Jsou to vlastně miliony otázek, neboť každý se ptal jinak a z jiných důvodů. Ptali se i samotní Židé. Například z obavy, že vysoké náklady na pořízení rozlehlého památníku vyvolají negativní ohlas u většinové společnosti (jen pozemek v centru Berlína by měl na realitním trhu cenu 100 milionů eur!).
Ve vzduchu se vznášelo cosi nevyřčeného – odpor vůči dalšímu omlouvání a veřejné kajícnosti. Něco takového je ale zatím v Německu tabu, a i to je možná dobrý důvod pro to, proč památník postavit. „Nechtěl jsem, aby moje stavba debatu zakončila. Chtěl jsem, aby ji naopak znovu odstartovala, o antisemitismu, nacismu, podílu německého národa,“ řekl Peter Eisenman, Američan, který je pod projektem 1711 betonových stél podepsán. Jde o to, jakým směrem se teď debata vydá.
Žádné hvězdy, žádná jména
Během let prošel projekt mnoha fázemi, každý z návrhů směřoval úplně jiným směrem. Některé byly bizarní, jiné odvážné. Například německý historik holocaustu Götz Aly navrhoval vyjmutí jednoho ze šesti sloupů Braniborské brány a jeho nahrazení jiným, „památečním“ pilířem. Chybějící sloup by pak byl věčnou připomínkou toho, že z Německa cosi zmizelo.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
