Tony, čekáme na debatu

V pátek ráno všechny britské listy svorně papouškovaly floskuli o „historickém“ třetím funkčním období Labouristické strany a jejího lídra Tonyho Blaira. Novináři počítali, k jakému datu se Blair stane nejdéle sloužícím premiérem v britských dějinách. Ten sice – ve volbách, jež si dal ke svým 52. narozeninám – rozhodně zaznamenal úspěch, ale s jeho radostí z vítězství se mísilo zcela zjevné roztrpčení. Naoko jsme zaznamenali vítězství, ale triumf to rozhodně nebyl.

Nebylo to ani zdaleka srovnatelné se „slavným výpraskem“, který labouristé Tonyho Blaira před osmi lety uštědřili toryům. Ale nebyla tu ani velká euforie, davy, které by mu mávaly na cestě do Buckinghamského paláce. Navenek Blairovi nic nepotvrzovalo, že britští voliči jeho osobně a jeho politiku plně podporují a že získal na další čtyři roky jejich plnou důvěru.

Vítěz s natlučeným nosem

Tradiční volební rituály ovšem proběhly kompletně a podle pravidel. Televizní diváci celou noc sledovali sčítání hlasů a vyhlašování výsledků; už v deset večer ve čtvrtek bylo jasné, že konzervativci Michaela Howarda sice nezvítězí, ale že se vzpamatovali z osmileté letargie a konečně vyrazili do protiútoku. V zavedeném volebním obřadu Howard v pátek oznámil, že hodlá v nejbližší době na funkci šéfa strany rezignovat – je prý příliš starý, v době příštích voleb mu bude 67 let a Británii…